Adopce. Osvojení dítěte, pěstounská péče. Možná vás nikdy nic takového ani nenapadlo. Možná s tou ideou více či méně koketujete...
Psycholožka Jana Koutná upozorňuje, že na rozdíl od biologického rodičovství nemůžou adoptivní rodiče počítat s hormonálním závojem, o který se v případě biologického rodičovství postará příroda. „Než spustíte adopční proces, měli byste si jako první poctivě srovnat své motivy. Adopcí by rozhodně neměly být kompenzovány pocity společenského selhání, jež se někdy týkají žen a párů, které z nějakého důvodu nemohou mít vlastní děti. Takové ženy nejsou smířené samy se sebou a mívají pak častěji s adoptivními dětmi problémy.
V životě mnohých se pak v pozadí vznáší stín v podobě nevyřčeného (a bohužel mnohdy i vyřčeného), stín v podobě podvědomého srovnání „náhrady“ za vytoužené a neexistující dítě biologické. Ve druhé řadě bych doporučila ve finálním rozhodnutí, jaké dítě adoptujete, opravdu dobře rozumem promyslet a zároveň srdcem procítit, co zvládnete, kam a ke komu vás to táhne, a co by naopak mohl být problém, zkrátka zvážit upřímně a poctivě své síly psychické i fyzické.
Za tímto účelem určitě doporučuji předadopční kurzy – bývají formou víkendových školení, přednášek a pohovorů s psychology, genetiky, lidmi, kteří s dětmi dlouhodobě pracují, s pediatry. A také přímo s rodinami, které už adoptované či osvojené děti mají. Tak se totiž nejlépe ochráníte před fiaskem, o kterém píše spisovatelka Tereza Boučková v knize Rok Kohouta. Mnohým párům se po absolvování kurzů a po besedách s adoptivními rodinami stane, že své rozhodnutí zrevidují, některé otevřené všemu nakonec stanoví určité hranice a ty, jež se považovaly třeba za xenofobní, se stanou tolerantnějšími...“
Důležitá je také konfrontace vašeho osobního názoru s postojem většiny společnosti. Vy možná žádné předsudky vůči nikomu nemáte, ale unesete například situaci, kdy vejdete se svými adoptovanými romskými dětmi do obchodu a hned se na vás zavěsí pán od ochranky? Unesete kradmé, lítostivé či pohoršené pohledy okolí do kočárku se sedmiletým autistou? Není bez zajímavosti, že v severských zemích či ve Spojených státech se adoptované romské děti nesetkávají s tak negativním přístupem, jako tomu je u nás. Důvod? Většinová společnost nemá s tímto etnikem žádné negativní zkušenosti. U nás jsou zatím bez stigmatu například „adopčátka“ černošského původu...
MUDr. Jana Koutná k tomu říká: „Považuji za klíčové, aby si rodiče věci neidealizovali, ale ani se zbytečně nebáli. Ano, každé etnikum má svá specifika, ale existují přece výjimky a není jich málo. Lidská bytost si něco nese zapsané v genech a záleží, jak se s touto do určité míry limitovanou výbavou nakládá – v prenatálním období, těsně po porodu, v prvních měsících a letech života... Důležité je, jaká očekávání adoptivní rodiče mají a zda je dokážou přizpůsobit realitě a osobnosti dítěte.“
