Je neděle časně ráno a já se se svými kamarádkami vracím z vesnické zábavy. Za příjemného povídání a v povznesené náladě nám cesta rychle utíká. Na rozcestí se za dlouhého objímání loučíme s Monikou, Jitkou a Janou. Do naší vesnice už pokračuji jen já se Simonou. Už dlouho se nám nestalo, že by se během jednoho víkendu sešla celá naše pětičlenná holčičí parta z dětských let. Dnes už má každá svou práci, partnera či manžela a některá i děti. Od našich současných domovů nás dělí i stokilometrové vzdálenosti. Proto jsme se rozhodly si dnešní noc i večer užít tak jako kdysi.
Kouř od táboráku?
Do naší vesnice už se Simonou vcházíme mlčky. Obě v hlavě vstřebáváme zážitky uplynulého večera a zároveň na nás pomalu, ale jistě začíná dopadat chlad a únava. Najednou kromě chladného vzduchu začnu cítit i nepříjemný zápach kouře. Nejdřív tomu nevěnuji pozornost, ale když se přiblížíme k první lampě, je vidět dým i v jejím světle. Samozřejmě první, co mě v tu chvíli napadne, je to, že někde hoří. Trochu mě ta myšlenka probere, a tak to hned říkám Simoně.
Jenže ta mě okamžitě odpálkuje: „Ty jsi zase dramatik, Martino. Je zima, lidi už holt topí. Proč by někde mělo hořet?“ Jenomže čím více se blížíme do středu vesnice, tím více je cítit kouř a oblak je stále hustší. V duchu si říkám, že už to opravdu není možné, když najednou uvidím oblaka dýmu, jak se valí od domu našich známých. „Simono, podívej, u Dvořáků určitě hoří!“ křičím.
„Já ti nevím, nedělali jen vzadu oheň?“ nevěří Simona. Rychle doběhnu k brance, ale ta je samozřejmě zamčená. Těch pár drinků, které jsme na zábavě měly, v tu chvíli rázem vyprchá. Dvořákovi jsou sice v Praze, ale v domě je momentálně jejich syn s manželkou a dvouletým chlapečkem Tobiášem. Mám nervy na pochodu a prostě MUSÍM zjistit, jak to opravdu je. Vezmu tedy telefon a volám svému příteli, který momentálně spí v naší chatě. Zvonění, než ho probudím, trvá nekonečně dlouho. „Co je?“ ozve se konečně rozespalý hlas.
