V devatenácti odjela do Anglie, kde se starala v menším městě o děti. Au pair – porevoluční klasika. Johančina cesta však po plánovaném půlroce neskončila – jeden večer ji kamarádka vzala na party a její život se začal odvíjet jiným směrem. Vysoký blonďatý Brit, námořní důstojník Liam, se jí ihned zalíbil a ona jemu také.
„Naše začátky byly jako vystřižené z dívčího románku. Po pár měsících jsme se vzali a zanedlouho se nám narodil chlapeček a dva roky nato holčička. Žili jsme blízko pobřeží v pronajatém domě, Liam byl úžasný otec – pořád s dětmi řádil a miloval je, pomáhal mi s nimi, když byly obě ještě miminka. Byl kvůli své práci často pryč, ale o to byly jeho návraty krásnější – pro mě i pro děti.“
Špatná zpráva
Na ten jarní večer v roce 1995 se jí nechce vzpomínat: „Děti byly malé, tři a pět let. Liam byl se svojí posádkou v Perském zálivu. Zazvonil telefon a neosobní hlas mi sdělil, že můj muž měl před týdnem dopravní nehodu. Ihned poté se prý vrátil na svou loď, ale nyní je zpět v nemocnici. Vysvětlili mi, že jeho zranění hlavy zpočátku nevypadala vážně... Byla jsem v šoku a naštvaná, že se ozvali až po týdnu.
Trvala jsem na tom, aby mi ihned dovolili s Liamem mluvit. Zařídili to, ale jeho hlas na druhém konci drátu vůbec nezněl povědomě. Naše konverzace byla podivná, plná pauz a mlčení. Nejdivnější bylo, že se ani jednou nezeptal na děti. Po čtyřech dnech přiletěl domů a byl dopraven přímo do místní vojenské nemocnice. Seděl na posteli, bledý.
„Vaše žena vás dnes odvede domů,“ říkal mu ošetřovatel. „Moje žena? Jaká žena?“ odpověděl zmateně Liam. Myslela jsem, že si dělá legraci. Suchý anglický humor – to mu vždycky šlo. Jenže za chvíli mi došlo, že opravdu vůbec netuší, kdo jsem. Informace od jeho ošetřujícího lékaře byla děsivá – ztráta paměti a doživotní omezení pohybu a komunikace. Kolečkové křeslo...“
