Láska ten život někdy až nesnesitelně komplikuje, chce se mi povzdychnout. Kdybych ho nemilovala, poslala bych ho tam, odkud přišel. Vlastně ne. Oni dva se rozešli, protože se prý jejich vztah už naplnil. Ačkoli spolu vychovávali dvouletou dcerku, řekli si, že už jeden druhému nemají co dát a že se tedy nebudou trápit dalšími nudnými týdny a měsíci ve společné domácnosti. Rozchod probíhal bez větších emocí na obou stranách. Zůstali přátelé. Už kvůli malé se vídali poměrně često. Mezitím jsem do Pavlova života přišla já. A bylo. Už týden od našeho seznámení jsme se sestěhovali do jednoho bytu. Bylo to, jako bychom se znali dlouhé roky. Úplně jiná atmosféra než na začátku kteréhokoli mého předešlého vztahu. Však to znáte. Když se chcete před někým blýsknout, chcete ho ohromit, děláte, co mu na očích vidíte, snažíte se vypadat co nejlépe, ukazovat jen ty dobré stránky vašeho já. A pak opadnou růžové brýle, dojdou síly a také motivace k takovému „přetvařování“ a vy dva se poznáte takoví, jací opravdu jste. My si tohle ušetřili. Nasedli jsme sice do nového vlaku, ale bylo to tak přirozené, jako bychom stejným vlakem jezdili každé ráno už pěknou řádku let. Ale přitom to nebylo nudné. A už vůbec ne, když jeho bývalá přítelkyně po prvním ultrazvuku oznámila tu úžasnou novinu. Je těhotná. A otcem nemůže být nikdo jiný než on. Pavel. S nikým jiným od jejich rozchodu nespala. Přísahala.

Důvod k radosti. Jenže...
Vlastně je to úžasná novina. Nový život přece nikdo nemůže brát jako katastrofu, která vše ničí, vztahy přehází vzhůru nohama, nenechá kámen na kameni. Nevím, proč jsem smutná. Možná vím, jen se to bojím přiznat. Vím, že pokud se jemu a jeho bývalé narodí další dítě, on nezabouchne dveře, nedá si špunty do uší a nebude dělat, že nic neslyší, že se nic nestalo. Takový není. Měla bych se z toho radovat. Radovat se z toho, že žiji s mužem, který je fér a který se dokáže k „problému“ postavit rovnýma nohama. Jenže já žárlím. Žárlím na to, že se svou rodinou bude zase trávit více času. Žarlím, protože bude zažívat štěstí, se kterým já nemám nic společného. Jenom jeho. A taky se bojím. Bojím se, že si budu připadat jako páté kolo u vozu. Že se nedokážu vyrovnat se situací, jak bych měla. Že nedokážu s lehkostí přinášet dárky, čokolády a květiny a zařadit se právě do té rodiny. Krátce poté, co jsem se tuto novinu dozvěděla, jsem si naplánovala, že otěhotním taky. Myslela jsem, že to bude ten nejlepší protiútok. Atak na jeho city. Dvojité štěstí. Jedno tam a druhé u nás doma, kde by logicky trávil více času. Takové plány jsem ale ze své hlavy rychle odehnala. Připadalo mi to nedůstojné a taky nefér. Vůči našemu vztahu. I vůči případnému dítěti. To by přece nemělo být počato za účelem pomsty, ale z čisté lásky. Ano, já sama bych dítě chtěla. Moc. Vždycky jsem byla takový ten mateřský rodinný typ. Však jsem se také narodila ve znamení Raka a tomuto znamení hvězdy mateřství coby životní náplň předurčily. Jenže teď zrovna o miminku nemůže být řeč. Nemůžu jen tak přijít, usmát se a říct: „Miláčku, co kdybychom si taky pořídili mimi?“