„Schoval mě do skříně.“
„Ahmad pochází ze Spojených arabských emirátů. Když odjížděl studovat do Čech, rodina mu zatrhla chodit s nemuslimkou. Jak se mi ale hned na začátku svěřil, na zákaz šťastně zapomněl, jakmile mě ve škole spatřil. Prostě se zamiloval. Nedávno chtěl, abych viděla jeho zemi. Jeho rodiče však nesměli vidět mě, zešíleli by. Půjčili jsme si od jeho kamaráda byt a přítel před rodiči předstíral, že přijel sám. Jednou večer někdo zazvonil. Ahmad šel otevřít – a tam stál jeho bratr. Vyděsil se, zdržel sourozence u dveří, vletěl do obýváku a vyhrkl: ,Schovej se do skříně, já to s ním rychle vyřídím a pak tě pustím.’ Jenže milý bratříček tam ztvrdnul tři hodiny a já celou tu dobu trčela zamčená v šatníku. Sotva vypadl, sbalila jsem se a začala shánět nejbližší letenku domů. Nakonec jsem mu odpustila, ale dalo mu to hodně zabrat.“
– Alena, 27 let, překladatelka

„Nikdy neviděl led.“
„Můj partner je Ind, žije a pracuje v Praze jako programátor už skoro rok. Legrační na něm je, že nevíme, kolik mu je přesně let. On sám tvrdí, že mezi jednatřiceti a sedmatřiceti. Pochází totiž z horských oblastí severní Indie, kde se dětem vydávají doklady až poté, co se dožijí školy. A do školy jdou, když jsou dost vysocí. Můj přítel Satja měří metr šedesát, ale má mladšího bratra, který dorostl jen na metr čtyřicet. Vůbec nejí maso stejně jako celá jeho rodina a vesnice, kde ta rodina bydlí, ale vyrábí úžasné květákové placky, takže to nevadí. Nedávno se Satja vrátil domů s rozbitým obličejem. Nepřipletl se ale do žádné bitky, prostě se jen poprvé v životě setkal s náledím. Nevěděl, co to je, neměl žádné instinkty pro chůzi na ledě. Tak si nabil ciferník.“
– Dana, 24 let, referentka