Schválně, kdy naposledy jste měla jistotu, že do místnosti, ve které jste, nikdo nevstoupí? Dokážete si takové chvíle vůbec ještě vybavit? Předložíme vám tři tvrzení. Zkuste se nad nimi zamyslet a odpovědět sama sobě Ano, nebo Ne podle toho, zda na vás sedí. Bývám rozladěná, ale konkrétní důvod často ani neznám. Naučila jsem se žít s tím, že nemám ani chvilku pro sebe. V mých myšlenkách se mi neustále honí hlavou druzí: přemýšlím o dětech, manželovi, šéfovi, matce… Pokud na předešlé věty můžete odpovědět Ano, je tento článek právě pro vás.

Aby bylo dobře
Možná byste sama sebe popsala jako obyčejnou, hodnou ženskou. Skoro všechny jsme takové: chceme, aby lidem s námi bylo dobře, a jsme ochotné pro to leccos udělat. Chceme být nejlepší matkou, milující manželkou, věrnou kamarádkou, hodnou dcerou, slušnou sousedkou, oblíbenou zákaznicí. Víme, jaké máme být, aby s námi byli ostatní spokojeni. A je to celodenní dřina, protože někdo „ostatní“ je s námi neustále.  V dnešní přelidněné době se pořád někdo pohybuje uvnitř naší ochranné bubliny. Při chůzi městem, jízdě metrem, nákupech, v práci, v kavárně, doma… Téměř bez výjimky se vibrace (a tedy nálady, přání, touhy, představy a myšlenky) někoho jiného nacházejí v naší zóně soukromí. Není divu, že žijeme s pocitem, že se musíme bránit a chránit, že nás někdo nebo něco pojídá, že nás něco až příliš ovlivňuje, že jsme uzavřenější, než by nám bylo milé, že musíme být stále ve střehu. Chvíle ozdravné samoty jsou pro nás natolik vzácné, že už jsme vlastně zapomněly, jak moc je potřeba. Je docela možné, že tak jako nyní vědci zavádějí pojem „světelné znečištění“, které popisuje neblahé účinky toho, že dnešní člověk vlastně nezažívá tmu, protože i v noci je díky elektřině aspoň nějaké světlo, zavedou brzy psychologové pojem „společenské znečištění“. To bude popisovat překvapivě neblahé účinky toho, že dnešní člověk nemá možnost pobýt sám se sebou v tiché a klidné samotě.