Kdo lže, ten krade. Pokud by platilo tohle známé pořekadlo, běhaly by po světě stovky milionů zlodějů, protože lhaní je běžnou součástí našeho života, ať už sem tam nějakou neškodnou lež vypustíme z úst my, nebo nám nepravdu předkládá někdo z těch, koho během života potkáváme. Podle průzkumů upravíme skutečnost k obrazu svému i několikrát během jediné hodiny. Lež údajně tvoří až čtyřicet procent veškeré naší komunikace. Do tohoto čísla ovšem patří nejen lhaní ostatním, ale také sám sobě.

Prolhaný pes
Dlouhá léta si vědci mysleli, že je lhaní výdobytkem pouze lidské inteligence. Poslední výzkumy ale dokazují, že lhát dokážou také naši domácí mazlíčci. Jen si vybavte situaci, kdy vaše kočka nebo pes čekali na okamžik, kdy odejdete do práce, aby se s klidem v duši uvelebili na zakázaném gaučíku. A ve chvíli, kdy přijdete, seskočí z vyhřátého místa a tváří se jako by nic. Ještě dál dokážou ve lhaní zajít naši příbuzní – opice. Gorilí samice Koko svým chovatelům naprosto vědomě zalhala v okamžiku, kdy sama zničila umyvadlo ve výběhu a následně svedla vinu na malé kotě.

Pozor na batole
Důvodů, proč zalhat, najdeme hned několik. Jednou se tím snažíme získat výhody, jindy podvádíme ze strachu před trestem a v dalším případě lžeme, abychom někomu neublížili. A stejné je to na pozici podváděného. Zatímco některé lži nedokážeme odpustit ani po letech, jiné posloucháme rádi, přestože víme, že jde o pouhou smyšlenku. Lhát se ostatně učíme už jako děti. Podle odborníků dokážou podvádět už batolata ve věku dva a půl roku. Zatímco malé dítě při lži odhalíme celkem snadno, o pár let starší školák se nejen dokáže vžít do pozice podváděného člověka, ale také umí utajit některé neverbální projevy, které ho mohou odhalit.