Podle mého kamaráda jsem asi blázen. Během líčení jedné dramatické situace jsem několikrát zaklepala na dřevo, třikrát jsem ho okřikla, že mluvení o neštěstí opravdu přináší smůlu, a pak jsem vyrukovala s historkou se dvěma rozbitými zrcadly, kvůli kterým se mi smůla lepí na paty už pár let. „Přece nebudeš věřit pověrám! Ve svém věku, v téhle době a se svým vzděláním.“ Kamarád je matfyzák. Kdysi býval zábavný a jako správný Vodnář oplýval fantazií, ale s postupujícím věkem se z něj stává nudný programátor. Hlavně že si vše umí vědecky vysvětlit a žádné kočky ani zrcadla ho nezaskočí. „Vzdělání s tím vůbec nesouvisí. Prostě si nemůžu pomoct. Když nastane nějaká událost spojená s pověrou, minimálně se vyděsím, pokud pověra neslibuje nic příznivého, nebo se zaraduji, jestliže naopak slibuje štěstí a splněné přání.“

Počítat se musí se vším
Naši předkové o pověrách věděli své. Dříve si lidé nedokázali vysvětlit nejrůznější přírodní jevy a události s nimi spojené, a tak vznikaly nejen pověry, ale především báje, mýty, legendy a pověsti. Pověry však mezi vymyšlenými příběhy zaujímají zvláštní postavení. Jejich úkolem nebylo pouze vysvětlovat, ale zejména omlouvat a ospravedlňovat – povětšinou samozřejmě sebe, své neúspěchy a selhání. Když se něco nedařilo, dotyčný prohlásil, že přece viděl ve snu stařenu, rozbil zrcadlo, vstal špatnou nohou z postele, případně tou nesprávnou nohou vykročil z domu, a nikdo ho nepovažoval za neschopného břídila. Měl jenom smůlu a to se může stát úplně každému. A také se stane, protože osud nenaděluje nikomu jen to dobré, a to z naší strany vyžaduje pochopení a toleranci k jeho prohřeškům, neúspěchům a chybám. Pověry také vznikly až jako důsledek špatného životního období nebo nečekané nepříznivé události. Nejprve se stal konkrétní čin a teprve poté se hledalo vysvětlení. V praxi to mohlo vypadat přibližně takto: Kůň na vyjížďce špatně šlápl, jezdec spadl a zlomil si nohu, a když uvažoval, jak se to asi mohlo stát, vzpomněl si na černou kočku, která mu přeběhla přes cestu...