Podceňujeme je. Dětské pocity, prožitky, úzkosti, strachy, tužby, radosti a někdy i potřeby. Myslíme si, že když jsme dětství zvládli my, a to celkem bez úhony, zvládnou ho naše děti také. Vždyť co jim chybí? O co se musí starat? S čím by si děti mohly lámat hlavu? Čeho by se mohly bát? Co by v nich mohlo vyvolávat úzkost a způsobovat noční můry? Dětem nechybí nic, jsou přesvědčeni dospělí. Mají přece rodiče a ti se o ně vždycky postarají. Mají kde bydlet, co jíst, spí v teplých postýlkách, nemusí se strachovat, že nebudou mít na nájem, že je vyhodí z práce ani že zůstanou samy. Jestli mají vůbec nějaké starosti, pak jenom banální – jako například proč autíčku drhnou kolečka či jaké obléknout šatičky panence. Avšak dětské starosti a pocity nejsou vůbec banální. Jsou skutečné. A jejich nezvládnutí (nebo špatné zvládnutí) ovlivňuje celý jejich další život. Daleko víc než většina událostí, které je potkají později v dospělosti. Však si zkuste zavzpomínat na své dětské období. Určitě za tím hezkým najdete alespoň jedno jediné příkoří, které i po letech malinko zabolí. A to už jste dospělá...

Příchod na svět
První a zcela zásadní změnou v životě dítěte v pozitivním i negativním smyslu je porod. Průběh porodu a následné poporodní péče může podle psychologů velmi výrazně ovlivnit vztah dítě–matka, matka–dítě a také vztah mezi oběma rodiči. Mnoho nezávislých výzkumů potvrdilo, že příchod na svět se dá pro dítě přirovnat k šoku – opustilo prostředí, ve kterém mělo stabilní teplotu, kde byly zvuky a doteky relativně tlumeny a kde nemělo takřka žádné zrakové podněty. Porodem se ocitá v naprosto odlišných podmínkách. Leží na tvrdé podložce, všude je spousta světla a hluku, musí samo dýchat a udržovat tělesnou teplotu. Na nové prostředí se novorozenec musí postupně adaptovat a k tomu potřebuje pomoc svého okolí.

„Pro vytvoření pozitivní vazby mezi matkou a dítětem a pro její další úspěšný rozvoj je velmi významných několik prvních hodin po porodu,“ zdůrazňuje psycholožka Lenka Tichá. „Dítě by po porodu mělo být vždy s matkou, v její náruči, protože její hlas zná a cítí se u ní v bezpečí, a také proto, že bezprostřední kontakt s dítětem posiluje v matce mateřské instinktivní chování, které dítěti a jeho rozvoji prospívá.“ To samé platí i pro otce. Otec, který s dítětem navázal vztah okamžitě po narození, vzal ho do náruče a trávil s ním čas, má k dítěti pevnější pouto a pozitivní vliv na jeho rozvoj. Novorozenec se učí především pomocí sociální interakce, a pokud je sociálně zanedbáván, rodiče ho nechávají samotného v postýlce apod., projevuje se to zbrzděním jeho vývoje. Zlomem v životě dítěte je vůbec celý první rok života, který bývá některými psychology považován za nejdůležitější ohledně pozdějšího přístupu ke světu a psychické vyrovnanosti. Podle Eriksona se v prvním roce vytváří základní důvěra k okolí a ke světu vůbec, a jestliže se nevytvoří, v dospělosti ji už nikdo sám od sebe nezíská.