Vcelku běžná situace. Maminka s malým dítětem se prochází po obchodě plném hraček a najednou vznikne scéna. Dítě si něco umanulo a ona mu to odmítá poskytnout. Dítě začne nabírat a dupat, ona trvá na svém. Chce být důsledná, protože je jí jasné, že když ustoupí, malý chytrák si pláčem a vztekáním začne vynucovat všechno. Nabírání přejde v brekot a na rukou a nohou jí přistane několik dětských pěstiček. „Nech toho,“ pokouší se ho uklidnit stále ještě tichým hlasem, protože je jí před lidmi trapně. Dítě brečí dál. „Okamžitě přestaň, slyšíš?“ varuje ho. „Nebo si to doma vyřídíme.“ Pláč se změní v řev drásající uši a nervy – jak matky, tak i některých spolunakupujících. Matčina trpělivost začíná přetékat. Cítí na sobě zraky ostatních, některé soucitné, jiné nervózní a nevrlé. Autoritativní matka by nejradši dítěti naplácala na zadek, i když ho jinak nebije. Hodně trpělivá matka, která chápe, co se v dítěti právě odehrává, by ho zase nejraději nechala být a počkala by, až ho to přejde. Matka v Erbenově baladě zavolala na neposlušné dítě polednici. Co byste udělala vy?

Vznik identity
Dítě válící se po zemi v obchodě s hračkami není s velkou pravděpodobností rozmazlený fracek, jak by o něm řekli mnozí přihlížející. Nachází se v jednom ze svých prvních větších období vzdoru. Zkouší se prosadit, dosáhnout toho, po čem aktuálně touží, a uplatnit svoji vůli. Tím činí další krůček k rozvoji své identity a k samostatnosti. V každém období vzdoru se dítě od svých rodičů o něco víc odpoutává. Procesu odpoutání se říká emancipace. Emancipace je nejenom zcela přirozená, ale také naprosto nezbytná, aby z dítěte mohl vyrůst samostatný a zodpovědný jedinec, který bez maminčiných sukní nespadne na zem. Kdy začíná rozvoj samostatné identity dítěte, nelze podle vývojových psychologů určit zcela přesně, ale předpokládá se, že k primárnímu uvědomování si vlastní bytosti dochází někdy mezi třetím a šestým měsícem věku. Subjektivní já se potom formuje mezi šestým a dvanáctým měsícem věku. I kojenec dokáže vzdorovat a dávat najevo, když se mu něco nelíbí, avšak jeho možnosti jsou přece jenom značně omezené a kromě toho není jeho potřeba prozkoumávat okolí bez rodičů tak silná jako například u batolete. Jako batolecí věk se označuje období mezi prvním a třetím rokem věku. Podle psychologů dochází právě v tomto období k výraznému rozvoji dětské osobnosti. Dítě se stále více odvažuje prozkoumávat svět kolem sebe, je aktivním subjektem a je si vědomo vlastní existence i svého vztahu k prostředí, ve kterém žije. Odbornice na vývojovou psychologii Marie Vágnerová uvádí, že „charakteristickým znakem této fáze je osamostatňování a uvolňování z různých vazeb, jehož logickým pokračováním je expanze do širšího světa“. Batolecí věk pak označuje jako první emancipaci, která je podmínkou dalšího zdárného vývoje.