Většinou se to čeká od žen. Jednoho dne se začnou naklánět nad kočárky s malými dětmi a rozplývat se, jak jsou to hezká a roztomilá miminka. Hebké vlásky. Ručičky a nožičky. A ty malinké prstíčky. Jak se smějí. A jak voní. V obchodech obcházejí regály s dětským oblečením a vybírají, co by koupily, kdyby nějaké miminko měly. Na žádost sestry nebo kamarádky, jestli by nemohly přijít pohlídat, donedávna odpovídaly: „Nezlob se, ale vůbec se mi to nehodí.“ Teď samy volají: „Mám spoustu času, nechceš někdy hlídat? Třeba hned dneska. Zítra. Celý víkend. Řekni si. Žádný problém.“ Když po dítěti zatouží muž, nad malými prstíčky se nahlas tolik nerozplývá a rozkošné miniaturní botičky ho také nechávají v klidu. To neznamená, že by si nedokázal jít za svým.

Logické argumenty
„Asi tak ve čtyřiatřiceti se mi začalo zdát, že mému životu něco chybí,“ říká Karel, kterému je třicet devět a je spolumajitelem realitní kanceláře. „Dokonce i nějaké deprese se objevily, a přitom jsem neprožíval žádné těžké životní období. V práci se mi vcelku dařilo, v partnerském vztahu také, mám normální vztahy s rodiči, mám kde bydlet. Pak jsem si uvědomil, že dítě je to, co v mém životě chybí. Do té doby mi vyhovovalo, že mám dost volného času, se kterým si můžu nakládat po libosti. Najednou to bylo jinak. Zdálo se mi, že bych měl dát svému životu nějaký smysl. Musím říct, že mě to skoro vyděsilo. Až jsem se ptal sám sebe, jestli jsem úplně v pořádku, když tak toužím po dítěti. Moje o čtyři roky mladší manželka o tom nechtěla nic slyšet. Tvrdila, že má ještě čas a že by ráda minimálně dva tři roky počkala. Zatímco mně tikaly biologické hodiny, jí připadalo, že je brzy. Argumenty měla pochopitelné, ale mně se nechtělo čekat. Nakonec jsme udělali kompromis a dohodli se, že si dáme ještě dva roky a pak to znovu probereme. Když ta chvíle přišla, navrhovala ještě další dva roky, ale já už jsem odmítl čekat. Stále víc mi připadalo, že bez dětí jenom marním čas. Navíc jsem si pořád říkal, že když se mi první dítě narodí, až mi bude padesát, síly mi budou ubývat. I padesátník může mít samozřejmě dobrou kondici, ale nemůžeme si přece namlouvat, že člověku síly neubývají a že jich má stejně ve třiceti jako v šedesáti.“