Prý není nic důležitějšího než šťastná matka. Skrze její štěstí je pak spokojené i její dítě. Jenže co když ono štěstí matky je zakleté do její kariéry, která – ať chce nebo nechce – spolkne spoustu jejího času. A nejen času večer a v noci, kdy si mimi spokojeně chrupká. Musí pryč během dne, nevidí první krůčky, není to ona, kdo své dítě naučí, co dělá pes a co kočka. Netráví se svým dítětem celé dny, ovšem neznamená to, že by na něj nemyslela, že by někdy nezalitovala, že by někdy nepochybovala, jestli je její rozhodnutí správné, jestli nepřichází o něco mnohem vzácnějšího, než co by jí uplavalo, kdyby zůstala tři roky na mateřské. V té chvíli se ale ozve její vnitřní varovný hlas, hlas, který ji upozorní, že ona není ta, která by se dokázala obětovat, že potřebuje být mezi lidmi, mít kolem sebe jiné vzruchy než zpívající hračky a špinavé pleny, že pokud by se věnovala jenom miminku, sžíraly by ji další a další pochybnosti, možná by byla nevrlá, podrážděná, nervózní... A tak ona začne přemýšlet, že třeba měla se svou „rodičovskou povinností“ ještě nějaký čas počkat.

Stop! Takové myšlenkové pochody by mohly být nekonečné a hlavně by nakonec nabraly takových monumentálních rozměrů, že by stejně k žádnému jednoznačnému rozhodnutí nevedly. Pro klid všech žen-pracujících matek aspoň jeden názor: Jsou některé z nás, které totiž mají za to, že matka se dítěti dokáže věnovat s plným soustředěním jenom čtvrt hodiny, a proto je víc než dobré, když si s dítětem může během dne hrát více lidí.

Když se naskytne příležitost
Dvaatřicetiletá Ivana sice mluví o své dnes už čtyřleté dceři jako o tom nejlepším, co ji v životě potkalo, ovšem pokud se jí zeptáte, kolik času malé Simonce věnuje, trochu zesmutní. „Jsem s ní, kdykoli je to jenom trochu možné. Jenže právě když jsem otěhotněla, začalo se mi dařit i v práci. Jako herečka nemám moc možností, jak ovlivnit, kdy mi kdo nabídne roli. A když už se něco lákavého objeví, můžete sice odmítnout, ale otázkou je, do jaké míry si v takovém případě zabouchnete dveře k další práci. A smutným faktem také zůstává, že čím starší herečka je, tím hůř si hledá uplatnění. Je to sice nespravedlivé, ale není možné s tím nic dělat. Sice sbíráte zkušenosti a neustále se učíte, ale jakmile se váš věk přehoupne přes čtyřicítku, dobrých a velkých rolí je jako šafránu. A hereček-čtyřicátnic hodně. Proto jsem nemohla čekat a musela se vzdát vidiny klidné mateřské. Malé Simonce byly dva měsíce, když jsem se k práci vrátila. Velmi mi pomohla moje maminka, která dala v práci výpověď a přestěhovala se k nám. Aby nebyla u dítěte uvázaná napořád, najala jsem si také jednu zdravotní sestřičku jako chůvu. Můj partner totiž jako otec nefungoval, dokud jsem mu neoznámila, že od něj odcházíme. Ale to je už jiná kapitola mého života... Lítám tedy od zkoušek a natáčení k malé a pak zase na představení, což znamená, že většinou propásnu její usínání. Když mám nějaký den volno, dělám všechno pro to, abych se Simonce věnovala. Jezdíme na výlety, pořád vymýšlím něco pro ni atraktivního, abych jí vynahradila ty dny a hodiny, kdy nejsem s ní. A jak se zdá, zatím to všechno funguje skvěle.“