Jistý domorodý kmen chodí na návštěvu následovně: host vstoupí do chatrče a usadí se někde v koutku. Z domácích si jej nikdo ani nevšimne, žádné „Jak se máš“, „Co dělá manželka“, ani „Nedal by sis limonádu“. Prostě si dál pokračují v tom, co zrovna dělali, když host přišel. Host mlčí a pozoruje. Nasává atmosféru rodiny, její momentální náladu. Až když se „energeticky očichají“ a zvyknou si jeden na přítomnost druhého, postupně sem tam něco prohodí a hostitelé mu sem tam něco odpovědí. Jak jejich vzájemné naladění a důvěra sílí, pouštějí se do normálních hovorů, nabízejí si dobrůtky, sdílejí historky a chlubí se svými posledními úlovky. Pokud se vám takový způsob navštěvování zdá podivný, nejspíš jste už zapomněla, jaké to bylo, když vám bylo pět let. Existují ovšem děti, které buď do chatrče odmítnou úplně vstoupit, anebo když už vstoupí, nikdy se neodhodlají ze svého koutku. Naprostá většina dětí není samotářská. Ale mnohé z nich jsou stydlivé, což způsobuje, že se jako samotářské jeví. Straní-li se dítě společnosti, vyhýbá-li se obsesivně veškerým novým setkáním a reaguje-li téměř vždy negativně v nezvyklých situacích, měla byste vyzkoušet některé kroky z naší protistydlivé kúry:

Vyprávějte dítěti o svém nízkém sebevědomí
Většina dětí si neuvědomuje, že s jejich stydlivostí je něco v nepořádku, dokud neslyší desetkrát denně „Běž si hrát s dětmi. Ty se zase stydíš?“, „Ty jsi ale stydlivka“. Jakmile jim začne docházet, že podle maminky je něco špatně, hrozí nebezpečí, že se jejich sebevědomí spustí ještě níž, než kde bylo předtím. Tím nejlepším, co rodiče často mohou udělat, je vyprávět dítěti o tom, kdy se oni sami rděli a kdy se chovali stydlivě. Poskytnou tak dítěti pocit úlevy, že rodiče je za stydlivost neodsuzují, sdílejí ji s nimi a navíc je vedou k naději, že stydlivost není zas tak ohavný strašák, který by se nedal překonat. Osobní prožité zkušenosti nevzbuzují v dětech potřebu odolávat a odmítat je. Nikdo jim neříká, co by měly dělat, prostě jen poslouchají pohádku, jaké řešení fungovalo pro někoho jiného. A protože tím někým jiným je někdo tak důležitý a milovaný jako maminka či tatínek, dítě si z toho vezme poučení, aniž by mělo pocit, že ho někdo poučoval.