Vy určitě nebudete zakazovat dětem, aby se šly někam pobavit. A když půjdou, nebudete je nutit, aby vám každou hodinu po jedenácté až do svých dvaadvaceti volaly, že jsou v pořádku. Nebudete je nutit, aby chodily na kroužky, které je nebaví, ani aby studovaly školy, jež by si samy nevybraly. Nebudete nutit své dcery do vztahů s muži, které se líbí vám, a ne jim, a nebudete jim zakazovat muže, do nichž jsou zamilované. Jestli se vám narodí syn, rozhodně nebudete typ matky, která na něj žárlí a nesnese žádnou jinou osobu ženského pohlaví, protože má strach, že jí synáčka odvede. A v žádném případě nebudete pedantskou ani hysterickou tchyní. Budete spravedlivá. K dětem i k jejich pozdějším partnerům. Že se vám postupně začínají dělat stejné vrásky, v očích se vám usadil týž výraz a že své děti vedete tak, jako vás kdysi vedly vaše matky, si skoro nevšimnete.

„Jinak to nejde“
Hanka, spolužačka z gymplu, válčila od puberty s oběma rodiči. V prvním ročníku nesměla večer nikam, ve druhém bojovala, aby směla alespoň do tanečních, ve třetím mohla i do kina, ovšem hned po skončení akce se musela okamžitě vrátit domů. V případě večírku to bylo v pátek a v sobotu v jedenáct hodin a v deset hodin v ostatní dny. Ve čtvrťáku před maturitou se jednou někde zapomněla, přišla o půlnoci a musela se hodně snažit, aby mohla na maturitní rozlučkový večírek. Maturovali jsme v květnu, osmnáctiny ji čekaly až v srpnu a její rodiče jí řekli jasně, že dokud nebude dospělá, bude poslouchat na slovo. Hanka zuřila, brečela, plánovala útěky z domova. Aby unikla rodičovskému teroru, odstěhovala se v den svých osmnáctin.

Začala chodit na vysokou a prohlašovala, že to konečně rozjede. Rozjela. Za rok nato přišla do jiného stavu a dnes má dceru, která vstupuje do puberty. Dcera pochopitelně nikam sama nesmí. Hanka má o ni strach, stejně jako měli její rodiče. Strach, aby „se nespustila“, jak říká, nepřišla do špatné party, nezačala brát drogy, nevykašlala se na školu. Argumentuje přesně jako její matka, používá stejné výchovné metody a dokonce i stejně nadzvedává levé obočí, když vysvětluje, že to nemyslí zle. Když jsme jí na jednom ze srazů připomněly její adolescentní utrpení, prohlásila: „Já vím, já vím, bylo to hrozné. Tehdy jsem prožívala peklo, ale taky jsem pochopila, že to rodiče se mnou mysleli dobře. Měli o mě strach.“ Na námitku, jestli vážně nechá svoji dceru prožívat to samé, odpověděla: „Ono to jinak nejde, vážně. Nějaká přísnost je nutná. Co by jinak z dětí vyrostlo?“ Od Hančiny puberty a jejího dospívání neuběhlo zas tolik let. To si vážně nepamatuje, jak brečela po nocích a dokonce i během školních přestávek? Jak moc jí bylo líto, že se nemůže účastnit ani těch nejnevinnějších akcí?