Vždy, když se ve vztahu objeví nějaké trable, je třeba je vyřešit. Jenže zrovna chtění či nechtění dítěte je tak choulostivé téma, že je potřeba mít dost odvahy k tomu odkrýt karty.

Pohled první: ONA
Jdou spolu po ulici. Naproti nim tlačí mladá maminka kočárek s rozkošnými dvojčátky. On ji chytí za ruku a říká s okouzleným úsměvem: „Jé, koukej, ty jsou krásný, holčička a chlapeček – ta maminka měla štěstí, že jí to tak vyšlo...“ Ještě vesele odpoví máváním na hlasité „pápá“ dvojčátek. Ona jim nemává. Zamlží jakési neurčité hm, odvrátí pohled od něj i od kočárku a pak živě řekne: „Měli bychom ještě zajít na pojišťovnu, a pak koupit diktafon, než nám zavřou, dneska tam mají do čtyř.“ On se nedá: „Ta paní byla stejně štíhlá jako ty, když byla těhotná musela mít krásné velké bříško, tobě by taky určitě slušelo... “ Zaplavila ji vlna odporu. Bříško? Pamatuje si na kolegyni v práci těsně před porodem, a to, co jí narostlo, by ona nikdy bříškem nenazvala. A už vůbec ne krásným. Spíš megaslonice by seděla. Nechce se jí bavit se o dětech. Ve svých třiceti se na ně ještě necítí. A vůbec – neví, jestli se někdy cítit bude. Jemu táhne na čtyřicet a hormony mu bouří. Nejplodnější období, rozmnožoval by se hned... Jenže ona toho chce ještě tolik stihnout – projet Himálaje, naučit se řídit lehké letadlo, udělat si potápěčský kurz, dokončit svůj pracovní projekt, který po třech letech konečně dostala na povel. Kdyby teď otěhotněla, musela by to všechno pustit a budovat hnízdo. Poslouchat řev. Být otrokem kojence. Čekat v poradně a plkat s ostatními maminkami o příkrmech. Stačilo jí to jednou, když tam byla doprovodit sestru s neteří. Nejraději by se bývala schovala pod lavici, když jí jedna z maminek neustále bombardovala otázkami, jestli jí není líto, že ještě nemá miminko...

Dalších pár let chce svůj klid. Užívat si, cestovat a neřešit nikoho jiného. Sobectví? Všichni jí říkají, že jo. Ona má pocit, že do toho přece nikomu nic není – někdo své DNA předá, někdo ne. Každý se přece nemusí rozmnožovat jako kobylka! Může světu přispět jinak – třeba projekty... Je to její právo, to věděla. Jenže její dokonalý antibaby plán měl jediný stín. Nebyla sama. Měla vedle sebe muže. Muže, který by jí snesl modré z nebe, který fandil všem jejím plánům a záměrům, jakkoli ulítlé se zdály být. Věděla, jak trpí. Byl vyloženě rodinný typ. Rozuměli si, v posteli paráda, pět let vztahu a tři roky společného bydlení v menším bytě taky. Jen téma „dítě“ mezi nimi viselo ve vzduchu jako černé tabu. Kdykoli s tím začal, mlžila, že snad za rok, za dva, až dokončí projekt. On byl přesvědčený, že třicítka je ideální věk. „To chceš čekat do čtyřiceti? Uvědomuješ si, že čím budeš starší, tím je větší pravděpodobnost možných komplikací?“ Cítila z jeho slov, že nechce jen jedno dítě. Chce jich víc a má pocit, že by už měla začít rodit, aby se to všechno stačilo. Nevěděla, jak z toho ven. Ztratit ho nechtěla, ale rodit děti za každou cenu taky ne. Zatím zůstala u mlžení a odvracení pohledů od každého kočárku, který spolu potkali...