13. června 2018

Markéta Rea Krausová prožila příběh silného přátelství, který neskončil happy endem.

Markéta Rea Krausová a Míša Broster Mácová se poznaly před osmi lety. Staly se z nich velké kamarádky, které měly i společné podnikatelské plány. Život běžel, jak má, do chvíle, kdy Míša vážně onemocněla. Následovala chemoterapie, transplantace, radost a naděje na uzdravení a pak šok z návratu nemoci… Markéta Míšu podporovala, jak mohla. Povzbuzovala, pomáhala. Díky své profesi nejen jako terapeutka, ale hlavně jako přítelkyně. V nemocnici s Míšou bývala někdy denně. Povídaly, smály se i plakaly. Přes všechno úsilí lékařů a Míšinu vůli žít se její čas naplnil. „Bylo to pro mě tak těžké! Míša pro mě byla jako sestra. Když za mnou přišla její máma s prosbou, abych se ujala proslovu na pohřbu, nemohla jsem odmítnout,” říká Markéta, která nakonec zorganizovala celé rozloučení. „Chtěla jsem, aby to odráželo Míšinu osobnost, jaká byla a co měla ráda. A aby to bylo o hloubce setkání a upřímnosti.” Na posledním rozloučení mluvili jen Míšini přátelé, síň byla provoněná vůní palo santa a lidé přišli tak, jak bylo napsáno na pozvánce: dress code důstojný, avšak v plných barvách života. „Ač byl obřad plný slz, všichni ho vnímali jako propojující a léčivý. Umírání, smrt a rozloučení můžou být krásné a posilující zkušenosti včetně bolesti, kterou přinášejí. Jsou součástí života a mohou nám pomoci lépe žít,” říká Markéta, která se věnuje léčení traumatu a učí lidi jíst zelené potraviny. Kar po pohřbu pojala jako piknik. A tak si 20. dubna 2018 mohli návštěvníci pražských Riegrových sadů myslet, že tam parta lidí něco slaví. Ale vlastně ano! „Byla to oslava Míšina života při sdílení vzpomínek, fotek a příběhů. Napadlo mě, že před těmi osmi lety už něco v Míše vědělo, že jsem vnitřně silná a že jí budu dobrou přítelkyní jak v životě, tak v umírání. Ale čím jste někomu blíž, tím méně slov máte pro vyjádření toho, jaké to je, když zemře. Já nemám teď žádná…“