13. června 2018
Při přípravě časopisu se setkáváme se spoustou zajímavých a inspirativních žen, které si zaslouží nominaci na ženu roku. Patříte mezi takové ženy i vy nebo žena ve vašem okolí? Přihlaste se do soutěže, která je právě v plném proudu!

V aktuálním vydání časopisu Žena a život (které je právě v prodeji  s přílohou Chuťovka jen za 35 Kč) najdete příběhy žen, které nás nadchly a rozhodně si zaslouží nominaci v soutěži časopisu Žena a život Žena roku 2018.

Zapojit se do soutěže můžete i vy, vše potřebné se dozvíte ZDE.

Které ženy nás zatím nejvíce zaujaly?

Dagmar Herrmannová je uznávanou expertkou na vzdělávání dětí s těžkým kombinovaným postižením. Dlouho žila v zahraničí, ale pak se vrátila do Čech a založila nadnárodní organizaci Smiling Crocodile, která pomáhá těm nejvíce hendikepovaným.

Žijeme v ostře konkurenčním světě s důrazem na výkon, kde se protěžuje mládí a síla. Jenže vedle něj existuje jiný a bohužel stále se zvětšující paralelní svět slabých a odkázaných trvale na pomoc druhých. Podle statistik totiž dětí se závažnými postiženími přibývá. Medicína dnes pokročila natolik, že zachraňuje nedonošence i s tou nejnižší váhou, novorozence s vadami, kteří by v minulosti neměli šanci na přežití. Když se ovšem řekne a, mělo by se říct také b: Tedy co s nimi dál? Jaká bude jejich další kvalita života? ­Dagmar se nepouští do úvah, koho zachraňovat a koho ne, ale vybrala si profesi, která doříkává právě ono b.

Pro Čechy je z mnoha Dagmařiných aktivit asi nejviditelnější mateřská školka a základní škola Smiling Crocodile v Praze 9. Jsou určené pro vážně postižené děti s kombinovanými vadami – tím jsou míněna postižení zraku či sluchu v kombinaci s mentální retardací a často i s dalšími zdravotními komplikacemi. Školka a škola pojme ročně dvacet žáčků, přičemž ­žádostí o přijetí se Dagmar u zápisu hromadí mnohonásobně víc. Často pak čelí smutku a beznaději rodičů, na jejichž děti se nedostalo. V současnosti proto napíná síly na rozšiřování „krokodýlího centra“ a zároveň se snaží vybudovat i část, kde by byl dětský hospic. „Ve Smiling Crocodile všichni věříme, že i děti s těžkým kombinovaným ­postižením jsou součástí společnosti a mohou dělat řadu věcí jako ty zdravé. Jen je potřeba jim pomoci. Krokodýlí děti tak třeba „běhají“ maraton se závodními vozíky, hrají v muzikálech, mají kapelu nebo připravují školní ­časopis,“ říká Dagmar.

Smiling Crocodile je obdivuhodný projekt nejen proto, že podobných zařízení je v Čechách málo. Pozoruhodné je také to, že Dagmar ho má „jen“ jako svoji osobní charitativní činnost, vedle svého zaměst­nání. Zastává funkci manažerky vzdělávání ve firmě, která pro postižené děti vyrábí sluchové pomůcky. S tím souvisí, že často cestuje, převážně do rozvojových zemí, kde vzdělává místní odborníky. Přednáší, pomáhá budovat centra, píše mezinárodně uznávané výukové materiály. Jen třeba v Indii byla už více než čtyřicetkrát. Získává tak na mezinárodní bázi spoustu zkušeností, které pak využívá při své práci v Česku, a proto také třeba Krokodýlí centrum splňuje nejvyšší standardy. „V současné době je populární vyzdvihovat bohatství České republiky oproti rozvojovému světu. Ale to je dost ­povrchní tvrzení. Ano, máme velmi slušnou životní úroveň. Ale řekněte to do očí mámě s postiženým dítětem, kterou opustil partner. Kvůli péči o dítě nemůže chodit do zaměstnání, žije nejspíš v bariérovém bytě třeba bez výtahu a její příj­my jsou velmi omezené. V určitých situacích jsou starosti rodičů z takzvaně bohatých zemí podobné těm, co řeší mámy a tátové v nejchudších oblastech světa.“

Jak se Dagmar ke své práci dostala? „Tatínek byl přírodovědec, díky kterému miluju a respektuju přírodu. Hodně mě i ovlivnil i můj strýc, který je profesí speciální pedagog. Po gymnáziu jsem se rozhodovala mezi medi­cínou a speciální pedagogikou, která nakonec vyhrála,“ říká Dagmar. V dětství závodně běhala sprinty. A to ji prý naučilo disciplíně a umění rozložit síly. Nepřepálit začátek, aby vydržela s dechem až do konce. Dneska běhá jen rekreačně. Proto, aby ji nezlobilo tělo ani psychika, měla síly na realizaci svých plánů a také se zdokonalovala v několika světových jazycích, které potřebuje ke své práci. Při běhu navíc poslouchá ve sluchátkách stažené různojazyčné audioknihy. Jde totiž o jednu z mála chvilek, kterou má coby maminka tří adoptivních dětí (a dvou psů a tří koček z útulku) čistě jenom pro sebe.