Hrajete v několika známých pražských divadlech, skládáte hudbu, malujete, s kamarády se věnujete kabaretu. Vypadá to, že jste workoholik. Sedí to?
Ono to tak vypadá, ale většinu těch věcí dělám pro zábavu. Problém je v tom, že když se do nich pustím, promění se v práci, kterou musím dokončit, a pak to hraničí až s obsesí. Například ke konci roku vždycky vyrábím péefko, před každou premiérou zlomvazky pro kolegy a nemůžu jít spát, dokud to neudělám. Ostatní kolem mě toho mají taky moc, ale mně všechno trvá nekonečně dlouho. Nejsem králíček Duracell, spíš se se vším moc crcám. To, co má někdo za půl hoďky, já dělám tři. A tím pádem mám pořád moc práce.
To vůbec nemusí být na škodu. Důležité je, že znáte svoje možnosti.
Řekněme, že jsem se naučil poslouchat svoje tělo. Zjistil jsem, že ať se děje co se děje, potřebuju nějakých sedm a půl hodiny spánku v noci a pět deset minut přes den. Když si dám během odpoledne šlofíka, je ze mě jiný člověk. Dřív jsem na to šel přes sílu – pil jsem hodně kávy a cpal se cukrem, abych vydržel. Sice mě štve, že mám takový ospalý metabolismus, ale pracuju s tím. Na každý den si podvědomě dělám energetický plán a vnitřně se připravím na to, co mě čeká.
Jaké byly vaše začátky? Na divadelní prkna jste mířil už odmalička?
Vůbec ne, chtěl jsem se stát veterinářem. Ale vždycky jsem byl nějakým způsobem kreativní – hrál jsem na klavír, psal básničky, vymýšlel scénky a pak i divadelní hry, pokud se to tak dalo nazvat. Všichni mi říkali, že jednou skončím na DAMU. A tak se stalo. Asi síla společenské sugesce… Spousta kolegů hraje divadlo, točí filmy a je šťastná. Já to tak nemám, jen čisté herectví mě nenaplňuje. Abych byl spokojený, potřebuju spoustu dalších „příměsí“. Nejvíc si odpočinu při nějaké výtvarné činnosti. Rytí linorytů, to je úplně zenová záležitost! Naopak euforii ve mně vyvolává muzicírování. Dokonce při něm necítím žádnou únavu.
Není to tím, že jako herec jste „kolečko v systému“, zatímco jako skladatel máte naprostou svobodu?
Podle mě dobrý herec přináší stejnou míru kreativity a umění jako režisér, malíř nebo muzikant. Myslím si ale, že já nejsem takový ten přirozený herecký talent, mám to spíš vydřené. Režiséři i kolegové mi říkají, že se na jevišti moc kontroluju. Má to svůj důvod – z někoho to tryská nějak samo, já si nejdřív musím být jistý, všemu rozumět, a teprve pak to můžu pustit naplno. V muzice na to jdu opačně – pocitově, srdcem a metodou pokus–omyl. Chybí mi znalost harmonie a kompoziční vzdělání. Trochu na tom sice pracuju, ale zároveň se bojím, že by moc techniky a mozku zabilo kreativitu. Takže je vlastně všechno v pořádku.
Složil jste spoustu songů nejenom pro dospělé posluchače, ale i pro děti. Ty nedávno vyšly na desce s názvem Prasátko Pigy a kouzelná pohlednice písniček. Co se vám při skládání honilo hlavou?
Vykašlal jsem se na kontrolky typu „bude to dostatečně dobré a originální?“ a mým jediným cílem bylo děti pobavit. Pohladit je melodií, ale dát jim zároveň kvalitu – živé nástroje a různé styly. Hlavní inspiraci jsem totiž hledal ve svém vlastním dětství. Vyrůstal jsem na audiu, elpíčka a kazety jsem poslouchal pořád dokola. Takže se do mě zaryly všechny melodie, a tím pádem možná i hudební cítění. Bylo by skvělé, kdyby se totéž dělo dětem, kterým se ta deska dostane do ruky. V době internetu u ní asi nevydrží tak dlouho jako kdysi já, ale snad se jim bude líbit. Moc bych si to přál.
Na albu jste pracoval s muzikanty z Cabaretu Calembour, který letos slaví desáté narozeniny. Jak to číslo vnímáte? Je to pro vás hodně, nebo málo?
Na to, že jsme začínali dost naivně jako studenti bez nějakého plánování budoucnosti, a na to, že jsme v některých chvílích byli rozfrcáni po Ostravě, Olomouci, Praze nebo Budějovicích, je to skvělé číslo. A snad ne konečné. Oslavy desáté sezony jsou rozjeté naplno a myslím, že Calembour je v nejlepší kondici. Samozřejmě jsme měli pár krizí, ale vždycky si uvědomíme, že hlavní je to, aby kabaret fungoval dál, a u piva si všechno vyříkáme. Je to takové manželství se vším, co k tomu patří. Výhodou je, že to není naše hlavní divadelní zaměstnání, takže všechny písně, skeče a hry píšeme pro zábavu. Kdybychom na výsledku byli existenčně závislí, asi bychom víc bojovali za svoje osobní vize. Začali bychom kalkulovat a mohlo by se stát, že bychom tu zábavu začali brát moc vážně.
Získat si a udržet diváky je v dnešní době docela umění, protože živou produkci válcuje internet. Jaký k němu máte vztah?
V tomhle jsme na tom s Milanem Šotkem a Jirkou Suchým z Tábora podobně. Věříme hlavně reklamě šuškandou. Ty „fejsbuky“ moc neumíme, ale máme skvělé produkční, kteří nám s tím pomáhají. Teď když je na světě knížka, natočili jsme řadu miniskečů pro internet. Tak třeba si na to zvykneme. Já sám za sebe zůstanu u papírového diáře. Na Facebooku jsem byl asi třikrát a vždycky jsem se v tom ztratil. O Instagramu začínám uvažovat – čistě z promo důvodů. Ale že bych se do toho hrnul? To ne. Možnosti sociálních sítí jsou skvělé, ale mě zároveň trochu děsí.
Přijde vám dnešní doba komplikovaná?
Ano, mně tedy strašně. Přiznám se, že to vůbec nedávám. Jsem asi chlap primitiv. Všechny ty nekonečné možnosti činností, zábavy, učení, přístupů k životu, zmatení hodnot a vztahů, islám, migranti, konzum, ekologie… A ke všemu člověk musí zaujmout postoj a nějak se s tím srovnat. Mně to teda dost zavařuje software a těžko se pak soustředím na jednu cestu nebo činnost. Je tolik možností a člověk by chtěl vyzkoušet tolik věcí, že by potřeboval tři životy. Nějaká ta generace Ypsilon je na to zvyklá, ale pro mě je to moc rychlé. Já prostě skládám i sedmiminutové pomalé písničky a všechno, co jde, dělám ručně a snažím se držet nějakých svých vštípených principů a hodnot. Zároveň nechci být konzerva a chci stíhat rozvoj a média a být liberální a bez předsudků… No peklo. A nejvíc se bojím toho, že udělám chybu v nějakém postoji vůči společnosti a lidem. Ta svoboda je zatraceně náročná.
Celé znění rozhovoru najdete v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. Valentýnské číslo plné lásky jen za 35 Kč!
