19. května 2018

Skočil jste do toho po hlavě?

Ano, to nešlo jinak. Nejsem racionální typ, neumím city vážit, měřit, hodnotit rozumem. Takže když ten gejzír citů vybuchl, nechal jsem se jím spontánně pohltit. Někteří pánové mého věku by se asi chovali opatrněji a o patnáct let mladší ženu by vnímali jako nějakou „nastraženou minu“, ale já to cítil jinak. Pro mě to byla a stále je nádherná rozkvetlá růže.

Když se skladatel zamiluje, jaký vliv to má na jeho práci? Pohání ho to, nebo naopak zablokuje?

Samozřejmě, že to člověka ovlivní – je šťastný, naplněný, žádná deprese na obzoru. A my umělci jsme navíc tak trochu i narcisté, komedianti. Rádi se taky producírujeme, a pokud je v publiku milovaná bytost, dostává nás to do větší extáze. Když Karolina poprvé přišla na můj koncert, vyskakoval jsem na pódiu jako nějaký srneček s kytarou. Nádhera… Na druhou stranu ale kumštýř musí umět tvořit kdykoliv a kdekoliv. Podstata hudby totiž vychází z podvědomí. Neovlivňují ji zas tak vnější vjemy. Můžou ji lehce zabarvit, to ano, ale zásadní vliv nemají. Přes den jste ve víru štěstí, ale večer musíte složit rekviem pod smutnou dramatickou scénu. A to prostě děláte bez ohledu na to, jak se zrovna cítíte. Muzika jde z hloubky. Je zakódovaná tam někde uvnitř a vyvěrá ven přes emoce pomocí talentu. Ono se to docela těžko vysvětluje, ale jedno je jasné – s láskou jde všechno líp.