7. září 2018
V životě charismatického herce Václava Vašáka hrají zásadní roli náhody. Díky nim má zajímavou práci a početnou rodinu, která mu dává kořeny i křídla.

Před pár dny začala nová divadelní ­sezona. Jak se cítíte?

Natěšeně. Osmitýdenní volno hercům každý závidí, ale já osobně nevydržím dlouho jen tak odpočívat, stačí mi čtrnáct dní tři neděle a pak už cítím potřebu se zase do něčeho pustit. Letos jsem začal novou věc zkoušet už v polovině srpna – s Divadlem Letí jsme na pražské Štvanici přichystali antické divadlo. Jsou to vlastně dvě hry dohromady, ve kterých hraje důležitou roli i okolní příroda. Třeba řeka Vltava, po níž připlouvá loď… Moc mě to baví a jsem rád, že se pohybuju mezi mladými lidmi. Nakopává mě to a dodává novou energii.

Je vám třiačtyřicet let, což rozhodně není moc. Energie ­byste měl mít na rozdávání.

Nejde o to, že bych si připadal starý a opotřebovaný. Jsem spíš plný obav a pochyb, jestli to, co dělám a jak to dělám, je ta správná cesta. Dvacetiletí kolegové se do všeho vrhají po hlavě a jsou nezatížení. My čtyřicátníci už tak nějak podprahově šetříme silami. Víme, že je potřeba si energii rozložit a investovat ji rozumně, aby se nestalo, že nám najednou dojdou baterky. Nad vším až moc přemýšlíme a už neumíme jen tak být a užívat si to. Alespoň já to tak mám. Pak se najednou ocitnete na jevišti vedle těch mladejch raket a ono vás to strhne, nabije a vrátí o pár let zpátky. A to je nádhera. Vzniká na tom závislost. A tak se těšíte na další den, na další zkoušku a jste rázem taky rakeťák. Nikdo už ale nemusí vědět, že abyste ráno vůbec vstala, musíte si na­mazat kolena alpou.


Původně jste studoval technicky zaměřenou střední školu. Jak se z mechanika obráběcích strojů stane herec?

Úplně přesně jsem mechanik seřizovač obráběcích strojů, zařízení a číslicových linek… Ale nikdy jsem nepočítal s tím, že bych se tomu věnoval. Po maturitě mě čekala vojna, takže jsem se pro změnu přihlásil na jazykovou školu do Brna. Pak jsem se jednou přiopil a naprosto nečekaně skončil v budově JAMU. Vedle vrátnice bar, na schodech kdosi šermoval, druhý zpíval, třetí se učil texty… A mně došlo, že tohle by mohla být škola pro mě.

To znamená, že jste měl vždycky sklony k exhibici?

Určitě. Ani já jsem se nevyhnul takovému tomu klasic­kému modelu embrya každého herce. To znamená: třídní šašek, recitační soutěže, maňáskové divadlo z ruliček od toaletního papíru a převlékání se do máminejch šatů. Moje dětské ikony nebyly z říše fotbalu a ani jsem nesnil o tom, že budu žít s Michalem Davidem nonstop. Na zdi mého pokojíčku byli koně, Vinnetou, Sandokan a v kazeťáku Lábus s Kaiserem. Ta opilecká návštěva Janáčkovy akademie mi to všechno připomněla. A tak jsem se při­hlásil k přijímacím zkouškám.


To zní jako z nějakého filmu…

Ale bez happy endu. Tedy alespoň při prvním pokusu, kdy mě nepřijali. Ono se není čemu divit – narychlo jsem se připravoval sám a o herectví jsem věděl asi tolik jako o pěstování datlí v Kuvajtu. Ovšem kupodivu jsem se dostal až do třetího kola. Profesor Karlík si mě tehdy vzal stranou a řekl mi, že to nebylo vůbec špatné, ale že by prý chtělo dát přípravě víc než týden. Téhle jeho radě jsem uvěřil a díky ní jsem příští rok uspěl. Dostal jsem se do ročníku například s Jardou Pleslem, Evou Novotnou, ­Tomášem Šulajem nebo Monikou Zoubkovou. Myslím, že jsme byli dobře namíchaný ročník, o čemž svědčí i to, že se každý rok pravidelně všichni scházíme a pořádáme ­takzvané Promluvy.