28. prosince 2017
Vidět třicet pět let svého života ve sto osmdesáti minutách musí být šok. Oceňovaná režisérka Helena Třeštíková takové zrcadlo nastavuje hrdinům svých Manželských etud. Jaká je první dáma českého dokumentu? Jaké to je, pozorovat cizí životy? A jak mezitím běžel ten její?

Třicet pět let pozorujete něco tak obyčejného a každo­denního, jako je manželství… Co jste o něm zjistila?

Že zásadní je tolerance, což je sice klišé, ale opravdu platí. A pak, že by si lidé měli uvědomit, že kdykoli něco získávají, taky něco ztrácejí. Manželství nevyjímaje. Není možné chtít všechny výhody svobodného života a k tomu jen přidat ­bonus manželství. Prostě se musím v něčem omezit a to si málo lidí připouští, v současnosti možná míň než tenkrát…

Jak se dnešní a tehdejší manželství liší?

Dneska se lidi berou výrazně starší, nebo už se ani neberou. Mají dvě tři děti, nevezmou se a nikdo se tomu nediví. To by tenkrát nešlo. A taky s bydlením je všechno jinak. Ty příběhy z 80. let potvrzují, jak strašná byla bytová situace. Lidé se brali proto, že to byla jediná cesta, jak byt získat. Takže jakmile pocítili potřebu vypadnout od rodičů, hnali se do manželství – nezralí a nezkušení. A pak stejně ještě dlouho trvalo, než se k bytu dostali. Před tím absolvovali bydlení s tchyní v jedné ­kuchyni a to je cesta do hrobu.

Absolvovala jste ji taky?

Ano, taky jsme bydleli s rodiči, ale měli jsme naštěstí velký rozdělený byt, vlastní kuchyň i koupelnu. I tak to byla škola tolerance. Ta ochota smířit se s nějakými ztrátami kvůli manželství je strašně důležitá.

Věříte na lásku na celý život?

Celoživotní romantická láska je krásná iluze a možná to ­někomu může vydržet, ale asi těžko zůstane tak dlouho v tom prvním okouzlení. Pak už je to spíš nějaká vnitřní osobní přitažlivost. Manželství je těžká disciplína.

Asi každé má svoje lepší a horší období, v každém ­určitě přicházejí krize… Jaké je to vaše?

My jsme spolu čtyřicet dva let. Tak jsme si už několikrát říkali, že to asi vydržíme do konce. Já jsem vždycky chtěla pracovat a můj muž mi nikdy nevyčítal, že se zabývám i něčím ­jiným než jen rodinou a domácností. Ale krize přišla, když jsme měli malé děti. Mladší Hance bylo šest týdnů a moje máma se nepro­budila po operaci kyčelního kloubu z narkózy. To byla nečekaná rána. Táta ztratil smysl života, do roka taky ­zemřel a k tomu odešla i moje babička. Všichni během jednoho roku, měla jsem pocit takové temnoty. A do toho jsem něco točila a stěhovali jsme se. Rok, na který vzpomínám hrozně nerada. Odrazilo se to i v manželství, oba jsme byli nervózní a neklidní, pořád jsme řešili nějaké hlídání.

Jak jste to překonali? Máte nějaký recept na řešení krizí?

My jsme oba klidné povahy, nejsme hysteričtí. Hysterie může být pro manželství hodně nevýhodná. Vždycky jsme to nějak ukomunikovali. U nás se krize projevují spíš nemluvením, zaseknutím a je tichá domácnost. A pak se to zase nějak dává dohromady. Ale teď, musím zaklepat, už dlouho nebyla. Už to nějak jede, děti vypadly z domu, já pořád někde jsem, a když se manžela po telefonu ptám, jestli má co jíst, ­odpoví mi, že ani moc ne, ale že se mu nechce jít nakupovat, a tak počká, až přijdu a něco přinesu.

Váš manžel je velmi oblíbený na sociálních sítích. Podle jednoho serveru se dokonce stal „nejvtipnějším seniorem Facebooku“…

To nás všechny moc pobavilo, on se v tom doopravdy našel a ty facebookové sta­tusy bere jako takové mini­eseje. Není to pro něj jen tak ­nějaké plácnutí, on o tom všem dlouze přemýšlí a pak se moc raduje, když má ­někde hodně lajků.

A vám nevadí, že odkrývá vaše soukromí?

Ne, to mi vůbec nevadí. Já sama jsem na Facebooku spíš pozorovatelka, neumím se tak zapojit.

Váš syn tam ale má svoje manželství v přímém přenosu. Taková manželská etuda s jeho ženou Radkou. Co na to tchyně?

To je pravda. Moje snacha Radka je na Facebooku hodně aktivní. Má svoje blogy, které čte spousta lidí, a když potom napíše knihu, dobře se prodává, protože už si udělala jméno. ­To je dobře, mně to vůbec nevadí… Ono je kuriózní, že my bydlíme ve stejném domě, oni v prvním patře, my ­nahoře, což by mohlo ­vypadat jako ­nebezpečí – tchyně v baráku. Já se ho ale snažím naprosto minimalizovat a jdu k nim, jen když jsem ­pozvaná. A to je většinou, když vybouchne nějaké hlídání pro děti. Anebo se někdy domluvíme na společném obědě. Jinak tam nechodím, do ničeho se nepletu a držím se zpátky.

Slaďování práce a rodiny je velké téma. Vy jste to dokázala. Měla jste někdy jako matka taky výčitky?

To víte, že jo. Třeba Tomáš šel poprvé do školky a v ten den jsem do Soukromého vesmíru točila chlapečka, který šel po­prvé do školy. A nešlo to změnit, tak jsem výčitky ­samozřejmě měla. A když mě můj syn chce naštvat, tak řekne, že jeho základní vzpomínkou na dětství je prázdná lednička. A já mu říkám, že kecá! Lednička nikdy úplně prázdná nebyla. Ale zase si říkám, že jsem jim snad předala model, že ženská a mužská role se nijak neliší, že oba mohou být rovnoměrně pracovně vytížení a i tak to může fungovat. Doufejme, že to pochopili!

Helena Třeštíková (68)

● Vystudovala dokument na FAMU. V roce 1980 začala natáčet první sérii Manželských etud se šesti náhodnými páry na ­Staroměstské radnici v Praze.
Po 20 letech přišla s ­pokračováním. Znovu se k nim vrátila po 35 letech.
● Nejnovější příběhy ­režisérka představila v premiéře na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Na jaře je odvysílá Česká televize.
● Manželem Heleny Třeštíkové je Michael Třeštík, který je architektem, prozaikem, publicistou, ale také se jako dramaturg podílí na jejích filmech.
● Syn Tomáš je fotograf a se spisovatelkou Radkou ­Třeštíkovou má dvě děti.
● Dcera Hana vystudovala produkci na FAMU, natáčí jako režisérka pokračování ­Manželských etud a zároveň je zastupitelkou na Praze 7.

Jaké zajímavosti prozradila Helena Třeštíková o svém nejznámějším dokumentu Manželské etudy, se dozvíte v rozhovoru v aktuálním vydání ženy a život, které je právě v prodeji. I s přílohou Esoterika jen za 35 Kč!