25. května 2018

Jakých chyb se rodiče v této oblasti nejčastěji dopouštějí?

Často se setkávám s tím, že rodiče začnou dítě škatulkovat a upírají mu bezpodmínečnou lásku, kterou dítě potřebuje nejvíc. Věty typu: „Pokud toto ještě jednou uděláš, nebudu tě mít ráda!“ zanechávají hluboké rány. Dítě potřebuje slyšet ujištění, že je v pořádku takové, jaké je. Že je milované a přijímané bez ohledu na vnější okolnosti. Milovat samozřejmě neznamená všechno druhému dovolit. Případná kritika by se však měla týkat konkrétního chování dítěte, nikoli dítěte samotného. Nejčastější chybou, které se rodiče dopouštějí, je hodnocení dítěte a projevování lásky pouze na základě toho, co dítě udělá či neudělá, jaké má výsledky, úspěchy a podobně.

Já znám i rodiče, kteří své děti za všech okolností chválí.

Ano, to je druhý extrém. Přehnané chválení, kdy rodiče neustále svým dětem opakují, že jsou nejlepší. Dítě poté snadno uvěří, že „musí být nejlepší za každých okolností“. Žije pod obrovským tlakem ze strachu udělat jakoukoli chybu, aby nezklamalo rodičovské očekávání. Vyhýbá se činnostem, kde je nebezpečí, že by mohlo selhat, čímž se ochuzuje o mnoho možností růstu. A pokud přece jen přijde pád a dítě „není nejlepší“, jeho pocit vnitřní hodnoty se náhle dostává na bod mrazu. Lepší než obecné ocenění ve smyslu „ty jsi nejlepší“ je ocenění konkrétního úsilí, které dítě do daného úkolu vložilo. To v dítěti probouzí odhodlanost pustit se do dalších výzev a posouvat se vpřed.

Sama za sebe můžu říci, že teoreticky vím, jak bych se měla ke svým dětem chovat, ale zdaleka ne vždy se mi to podaří převést do praxe…

Každý rodič chce samozřejmě pro své dítě to nejlepší a snaží se je vychovávat podle svého nejlepšího svědomí. Ale nejsme stroje a přirozeně čas od času zareagujeme nevhodně a někdy svou reakcí i sami sebe překvapíme. Důležitá je ale opravdovost. Což znamená, že si rodiče nebudou před dítětem na nic hrát, ale na rovinu přiznají, že třeba nezvládli své emoce a zareagovali prudčeji, než původně chtěli. Když se totiž taková emočně vypjatá situace neuvede na pravou míru, děti mají tendence vinit z toho samy sebe, mají pocit, že je vše jejich chyba. Není nijak složité vysvětlit dítěti, proč dospělý zareagoval právě tímto způsobem. Například že je hodně unavený a už je toho na něj moc. To dokážou pochopit i úplně malé děti.

Všichni už zřejmě slyšeli o tom, že špatný vztah k vlastnímu tělu může vyústit až k poruchám příjmu potravy, neurózám nebo třeba sebevražedným tendencím. Jaké jsou další možné důsledky?

Lidé ke mně často přijdou s problémem, který navenek s touto oblastí vůbec nesouvisí. Může jít například o problémy ve vztazích, v práci, ale třeba i o zdravotní problémy. Většinou dojdeme k tomu, že kořeny těchto potíží leží právě v nezdravém vztahu k sobě. Vztah k sobě se tedy určitým způsobem dotýká v podstatě všech oblastí našeho života. V dětském věku se nízká sebeúcta a sebedůvěra často projevují tak, že se dítě straní kolektivu, je k sobě přehnaně kritické a stává se tak snadným terčem šikany. Nízká sebedůvěra se ale může zhoupnout i směrem k agresivitě, kdy místo toho, aby si dítě nechalo ubližovat, raději samo ubližuje. Často se setkávám s tím, že se rodiče bojí dítě nějak víc povzbudit, aby se nestalo nafoukaným a příliš sebevědomým. Rozdíl mezi zdravou sebeúctou a arogancí je ale v tom, že člověk se zdravou sebeúctou zná svoji hodnotu, a proto umí vnímat a ocenit hodnotu druhých, nemusí si na nich nic dokazovat.

A co dělat, je-li dítě obézní? Čtěte pokračování našeho rozhovoru.