„Na brýle jsem si nikdy pořádně nezvykla. Obtěžovaly mě při sportu i v běžném životě. Pořád jsem je někde zapomínala, nebyla jsem schopná udržet je v čistotě. Jsem ráda, že jsem je mohla odložit!“ pochvaluje si Lenka Švábová.
A jak její operace a cesta k ní probíhala?
Brýle na dálku jsem začala nosit zhruba v pětadvaceti. Začalo to zlehka, jednou dioptrií. Ty ale postupně přibývaly, až jsem se ve třiačtyřiceti letech dopracovala v průměru ke třem dioptriím na obou očích (na levém to byly bez čtvrtiny tři, na pravém naopak tři a čtvrt). Bez brýlí už jsem nemohla pracovat na počítači, ale ani hrát karty. O strastech při hledání brýlí bez brýlí ani nemluvím. Obtěžovaly mě na lyžích, při jízdě na kole a při jakémkoli sportu vůbec. Zkoušela jsem nosit kontaktní čočky, bohužel moje oči jim nikdy pořádně nepřivykly. Poslední rok jsem navíc cítila, že brýle, které nosím, už mi přestávají stačit.
„Odstraňování dioptrií laserem je skutečný zázrak. Jde o jeden z mála zákroků v medicíně, kdy se výsledek dostaví okamžitě,“ řekla mi vloni při rozhovoru pro Ženu a život primářka oční kliniky DuoVize Lucie Valešová. Její slova mi od té doby nepřestala vrtat hlavou. Trvalo mi ale ještě pár měsíců, než jsem se odhodlala objednat na vstupní prohlídku. Ta mě zase o něco víc uklidnila. Vyšetření je velmi podrobné a důkladné, celkem zabere téměř tři hodiny. Provádí ho oční lékařka a optometristka, obě trpělivě zodpovídají veškeré mé dotazy. Prohlídka zahrnuje pochopitelně nejen vyšetření zrakové ostrosti, ale celkového zdravotního stavu a veškerých faktorů ovlivňujících vidění. Vyšetření má platnost tři měsíce; rozhodnete-li se pro operaci až po uplynutí této doby, je třeba ho zopakovat. Což se mi stalo, protože jsem se k zákroku pořád nemohla rozhoupat, ale aspoň jsem byla v klidu, že mám oči řádně změřené.
Před operací není třeba dodržovat žádný speciální režim. Zákrok však nemůže být proveden, pokud pacient není zcela zdráv, překážkou je i obyčejná rýma nebo opar. Snažím se nic nechytit, seč můžu, neumím si představit, že by se termín, na který se těším, ale zároveň ho stále vyhlížím s jistými obavami, měl odsunout. V den operace přicházím naprosto fit. „Bojím se,“ říkám sestřičce. „Není čeho! Za chvíli vám dám lexaurin, to vás zklidní.“ Žádný lék na uklidnění jsem si v životě nevzala, tak se těším na netušené zážitky (které se samozřejmě nedostaví).
Sestřička mi do oka kape umrtvující kapky i dezinfekci a za půl hodiny mohu jít na sál. S jistým despektem beru do náruče antistresového medvěda, kterého mi podává paní primářka, a uléhám na lůžko. Operované oko rozevře rozvěračem, což ale není nijak nepříjemné: „Můžete si pocitově mrknout, ale nebojte se, oko se nezavře. Laser je navíc natolik chytrý, že reaguje na jakýkoli pohyb oka. Nemůžete tedy operaci pokazit tím, že byste uhnula okem do strany,“ uklidňuje mě paní doktorka. Jak slibovala, zákrok skutečně trvá pouze pár vteřin, laser pracuje postupně na obou očích. Paní doktorka na mě po celou dobu mluví a vysvětluje mi, co se právě děje. „Jak se cítíte?“ zeptá se po chvíli. „Zjišťuju, že vůbec nedýchám,“ přiznávám a přistihuju se, jak intenzivně k sobě tisknu chudáka medvěda. V té chvíli musím uznat, že jde o geniální nápad – nerada bych takhle intenzivně mačkala vlastní dlaně.
Bezprostředně po operaci je nutné řídit se radami sestřičky. Nechat se z kliniky vyzvednout, odjet ve slunečních brýlích a ulehnout do postele: „Tři až čtyři hodiny po zákroku mohou oči pálit, slzet, lehce řezat. Nejlepší je tuhle dobu zaspat.“
Další ráno se při kontrole na klinice setkávám s mladíkem a slečnou, kteří stejně jako já podstoupili zákrok předchozí den. „Je to perfektní, vidím naprosto skvěle,“ pochvalují si oba. Sama si musím ještě pár dní počkat – jednak je vše individuální a jednak jsou oba nejméně o patnáct let mladší než já, takže se s nimi nemůžu poměřovat. Den za dnem ale cítím zlepšení. Když paní primářku o týden později náhodou potkávám v divadle, o přestávce jí znovu děkuju a nadšeně se chlubím: „Čtecí zařízení zvládám naprosto bez problému!“