Před kamerou jste se objevil stejně jako váš starší bratr Vladimír už v dětství. Koho napadlo přistrčit kluky Dlouhé k filmu?
Za mé herectví může moje neposednost a temperament, kvůli čemuž mě vyhodili ze školky, takže mě pak chudák maminka musela tahat všude s sebou. A protože v té době doprovázela na natáčení bráchu, chodil jsem s nimi. Byl jsem modrooký, živý blonďáček, takže si mě všimli asistenti režie a následně mě začali využívat na menší roličky a potom i na větší...
Bráchu si filmaři našli ve škole. Když zahlídli v zadní lavici dvě velký uši, tak řekli, ať ty dvě velký uši přijdou do kulturáku na Smíchov na konkurz. On se dostavil a bylo to.
Jak to bylo u vás později s výběrem povolání? Byla pražská herecká konzervatoř jasnou volbou?
Nebyla, ale při rozhodování figurovala na prvních místech mého seznamu, protože jsem celé své mládí točil – v té době jsem už chodil na bráchu do Divadla Na zábradlí a práce herce se mi líbila. Navíc se můj prospěch, co se týče matematických oborů, nejevil jako ideální k tomu, abych se hlásil třeba na gymnázium, ale protože jsem docela šikovný na ruce, tak jsem kromě herectví zvažoval ještě uměleckou truhlařinu a umělecké vázání knih.
To je v dnešní době velká výhoda, co všechno si zvládáte dělat doma sám?
Jsem velký kutil a doma i na chalupě toho zvládám docela dost, což se teď hodí, protože řemeslníci jsou nedostatkové zboží. Některé práce už ale nechávám na odbornících. Například s malíři pokojů už nesoupeřím. Když vidím, jakou mají techniku a jak rychle jim to jde, zatímco já to dělám blbě a ještě se pak nemůžu týden hýbat...
