Vystudoval jste zoologii, ale dlouhá léta jste působil v Českém rozhlase. Co vás přivedlo k rozhodnutí opustit média a stát se ředitelem zoo?
Dlouho jsem viděl svou budoucnost jen v rádiu, kterým jsem žil. Ale stalo se hodně věcí, situace v rozhlase se zhoršovala, likvidovalo se to, co jsem léta budoval, a tak když mi zavolal kamarád, že se hledá ředitel pražské zoo, řekl jsem si, proč to nezkusit? V tu chvíli mi to přišlo jako pokyn shůry.
Převzít vedení zoo musela být obrovská výzva…
To ano, zvlášť když bylo od začátku jasné, že to nebude jen tak. Dostal jsem vlastně jen klíče bez většího předání čehokoliv a poraď si sám. Nemluvě o tom, že pro média i veřejnost byl předešlý ředitel bůh a o každém, kdo přijde po něm, se předpokládalo, že bude jen horší. Ale byla to úžasná šance a vlastně i logické vyústění toho, že jsem vystudoval zoologii, dělal nejrůznější projekty se zvířaty a přitom jsem měl zkušenost s vedením lidí a hospodařením s velkým rozpočtem.
Pražská zoo má ve světě obrovskou prestiž. Jaké je její největší plus právě ve srovnání se zahraniční konkurencí?
Tím největším je unikátní krajinný ráz – skalní masiv, náhorní plošina, krásný výhled… Žádná kulisa, ale reálná krajina.
Za vašeho vedení se daří zoo velmi modernizovat. Které novinky hodnotí návštěvníci nejkladněji?
Já mám pocit, že lidé hodnotí velmi pozitivně hlavně to, že když sem přijdou po roce nebo i po půl roce, najdou tu vždy něco nového. A nemusí to být nutně nic monumentálního. Máme třeba nové lavičky, na které jsem pyšný. Nechtěl jsem kupovat žádné běžně dostupné, protože jsem si přál, aby byly hlavně pohodlné. Ani s designérem jsme se pořád nemohli dohodnout, až jsem ho nakonec odvezl k nám na chalupu, kde máme lavičku po babičce, na které se dobře sedí i leží a je zřejmě věčná. Takže naše nové lavičky jsou kopie té po babičce a věřím, že budou sloužit hodně dlouho. Nemám totiž rád, když se věci dělají jen na efekt, což je dneska asi trend. Rozhledna, kterou jsme museli odstranit, je toho důkazem.
U zvířat se stále něco děje. Kdy mají vaši zaměstnanci přímo povinnost udělat poplach, abyste byl přítomen?
Jezdím k významným porodům, třeba v případě slonů, ale jinak jsem volán jen v případě katastrof, jako je povodeň, vichřice, nebo když se ztratí dítě či uteče zvíře, myšleno nebezpečné. Když zdrhne dikobraz, tak mě nevolají.
Dětští návštěvníci mohou být někdy nebezpeční sobě i zvířatům. Na co by měl jejich doprovod dávat největší pozor?
Problém nejsou děti, ale rodiče. To, co někteří z nich dokážou, mě pořád ještě šokuje. Tatínkovi třeba spadl mobil ke zvířeti, které mohlo být nebezpečné, a on tam spustil své dítě za nohy, aby mu mobil vytáhlo… Nebo dají prckovi do ruky housku a nastrčí ho k makakům, ať opičky hezky nakrmí. Přitom si vůbec neuvědomují, že dítě může klidně přijít o prsty. A všeobecně nedávají na děti příliš pozor, ale pak se s námi neváhají soudit. Občas vážně pochybuji o zdravém rozumu.
Když procházíte zoo, vnímáte ji ještě očima návštěvníků?
To jde strašně těžko. Když chodím po zoo, stále řeším, jestli jsou vysypané koše, jestli něco není špinavé, jestli jsou správně cedulky u zvířat, jestli tu díru v cestě nechat spravit hned, nebo to nechat, až se bude předělávat celá cesta… Ale občas tomu unikám tím, že si fotím zvířata. V ty okamžiky se dívám pohledem návštěvníka nebo fotografa a aspoň chvíli si to užívám. Jinak mám v kalendáři pravidelně vyhrazený čas pro chození po zoo, ale většinou to bývá až pozdě večer.
Která zvířata jsou vaše „srdcovky“?
Mým zvířetem je čáp černý, gorily, koně Převalského, sloni… Pro návštěvníky jsou pak nejvíc atraktivní velká zvířata jako právě sloni, gorily, žirafy či šelmy, hlavně lvi.
Je post ředitele splněným dětským snem? Co Miroslava Bobka při jeho vytíženosti žene k psaní knih? Na co se v zoo momentálně nejvíc těšíte? To vše se dočtete v rozhovoru v aktuální Ženě a život, která je právě v prodeji. Jen za 35 Kč!
