22. srpna 2018

Nebo se naopak předháníme, kdo z nás zvládá víc.

Dnes je společnost mimořádně zaměřená na výkon. Být přetížený z práce je u mladé generace cool. O výkon jde leckdy i u trávení volného času: kdo nechodí do fitness, do sauny a nemedituje, jako by nebyl. K výkonu rodiče tlačí i děti, které mají často kromě vyučování denně jeden i dva kroužky, jsou unavené a přetížené.


A kolik kroužků je tedy podle vás tak akorát?

Myslím, že dítě by nemělo mít víc než jeden kroužek denně a aspoň jeden den v týdnu by mělo mít volno na hraní, aby mělo čas být dítětem. Rodiče často nechtějí nechávat děti samotné z obavy o jejich bezpečnost. Což je podle mého názoru dané víc mediálním obrazem než reálnou situací – dle statistik jsme jednou z nejbezpečnějších zemí. Děti jsou tak pořád hlídané, nevyzkouší svoje hranice, nezažijí dobrodružství. Když jim zmizí organizátor volného času, nejsou schopné zabavit se samy. Všichni jim servírujeme zábavu na podnose a organizujeme jim čas v dobré víře, že pro ně děláme to nejlepší. Ale je fajn, když děti zažijou i trochu nudy, zimy, odřenin a taky nebezpečí, se kterým se samy musí popasovat.

Je tedy dobré si dětí čas od času nevšímat?

Jsou rodiče, pro které je volná hra ztráta času. Pro vývoj dítěte je ale nesmírně důležitá. Jako dospělí máme pořád tendenci děti něco učit, někam je vést. To, že si s nimi hrajeme, je jen naše iluze. Dospělý zkrátka do dětské hry nepatří.

 

Co dalšího kromě hraní by děti měly umět?

Před nástupem, potažmo zápisem do školy dostávají rodiče seznam činností, které musí dítě zvládnout – správný úchop tužky, poznat první a poslední hlásku slova, poznat, kde je vpravo, vlevo, nahoře, dole, a další základní věci. Kromě toho považuji za nesmírně důležité, aby mělo dítě rozvinuté tzv. pracovní návyky, umělo chvíli v klidu sedět, začít a dokončit úkol, rozhodnout se, jak ho vyřeší, rozvrhnout si práci. A to se nejlépe učí nápodobou – když dítě s tátou šroubuje, s mámou vaří, nebo naopak… Důležité je, aby vidělo, že je třeba pracovat a že se všichni doma musí podílet na tom, aby domácnost fungovala. Dítě musí umět spolupracovat ve skupině. Což je častý problém, protože stejně jako rodiče nemají dost času a trpělivosti s dětmi, nejsou ani ony schopné počkat na slabší. Jsou netrpělivé, ostatní jim připadají hloupí a neschopní. Některé děti to emočně vůbec nezvládají.

A dochází k šikaně. Je dnes častější než dřív?

To si nemyslím. Jen se o ní víc mluví, bohužel i ve chvíli, kdy o šikanu nejde. Šikana je záměrné soustavné fyzické či psychické ubližování někoho, kdo má převahu (je větší, silnější, bohatší, sociálně zdatnější), a oběť se nemůže bránit. Ve chvíli, kdy se porvou dva stejně silní kluci nebo se vzájemně urazí stejně silné holky, nejde o šikanu! Není to ovšem tak, že někdo je agresor a někdo oběť. Stává se, že dítě šikanované ve třídě je na kroužku agresorem. Je třeba, aby bylo jasně nastaveno, že se nemusíme mít všichni rádi, ale budeme se k sobě chovat s respektem. Nikdo nemá právo ponižovat ostatní.

Plácla psycholožka Markéta Čermáková někdy své děti? A proč se děti u příbuzných a známých zásadně chovají lépe než doma? To vše se dočtete v rozhovoru v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. S krásným dárkem na obálce jen za 35 Kč!