Před několika dny začal nový rok. S jakými pocity jste do něj vstupovala?
S příjemnými – cítím vnitřní spokojenost a naplnění, což souvisí s tím, že jsem se před devatenácti měsíci stala maminkou. Mám nádherného syna – už má za sebou první slůvka a s neskutečným nadšením objevuje svět. Kamarádka, která se intenzivně zajímá o numerologii, mi řekla, že u dětí narozených v jedenadvacátém století je to vlastně normální. Že ta dvojka v datu narození jim dává obrovskou empatii a zájem o druhé. Už nejsou a nebudou pasivní, což mě nesmírně těší.
A co vaše charakterové vlastnosti? Co s nimi provedlo mateřství, po kterém jste velmi toužila?
Určitě posunulo hranice mojí trpělivosti. Vždycky jsem si myslela, že jsem trpělivý člověk, ale až Jeníček mě učí, co to skutečně znamená. Musím říct, že nám to jde spolu čím dál líp. Dřív jsem žila v domnění, že když se ženě narodí dítě, tak jsou ti dva od začátku v dokonalé harmonii, ale spletla jsem se – je to vztah jako každý jiný, a tudíž se musí budovat. Samozřejmě syna od prvního momentu, co přišel na svět, miluju, ale musela jsem se naučit spoustu nových věcí. Třeba to, jak fungovat ve stavu obrovské únavy z věčného nevyspání nebo že nesmím zapomínat na dalšího neméně důležitého muže v rodině – svého partnera.
Často se přihodí, že žena po porodu muže odsune na vedlejší kolej. Měla jste k tomu sklony?
Dokud jsem si to neuvědomila, tak ano. Ale ono je to vlastně přirozené – po porodu máte hlavu i tělo v obrovském zmatku. Hormony pracují, samozřejmě i ty stresové, a vy máte pocit, že všechno víte nejlíp... Je to úplně nová situace, ve které se musíte zorientovat. Pochopit, že právo být a naučit se zacházet s tím malým a bezbranným tvorečkem má i váš partner. A že to bez problémů zvládne. Je to věc vzájemné důvěry.
