Každá profese má nějakou deformaci, která se přenáší do běžného života. Jaká je ta vaše dokumentaristická?
Nevím, jestli je to záporná vlastnost, nebo naopak benefit, ale často se přistihnu, že se druhých ptám na soukromé až intimní věci. Na taková ta témata, která se neřeší na první schůzce, ale třeba až po roce společného soužití. Okolí z toho bývá někdy docela překvapené, ale mě to opravdu upřímně zajímá. A pak je tu samozřejmě deformace, kterou přináší pozice režiséra. Tím, že musím na place velet štábu a být neustále ve střehu, se mi režírování přenáší i do běžného života. Jedu třeba s kamarádkami na dovolenou a mám pocit, že jsem velitelka zájezdu. Naštěstí to přijímají, protože mě mají rády. Už mě znají…
To ale musí být docela vyčerpávající...
Strašně, ale já mám prostě ráda kontrolu. Jsem už taková povaha. Když jsme před pár měsíci cestovaly ve čtyřech po Islandu, všechno jsem to vymyslela, naplánovala a ještě skoro celé odřídila. Několikrát jsem se snažila dát dění určitou volnost, ale když jsme ještě ve čtyři odpoledne netušily, kde budeme spát, nevydržela jsem, vzala do ruky telefon a zařídila penzion. A stejné je to i v práci – odmítám asistenty. Ta energie s předáváním a vysvětlováním práce někomu mi přijde stejná, jako kdybych si to udělala sama. Ve výsledku se pak přepínám a mám z toho zdravotní problémy. Ráda bych to změnila, ale zatím se to nedaří.
