21. dubna 2018

Protože žena se nerozhodne jít na potrat v době, kdy má kvalitního partnera, pevné zázemí i slušné finanční podmínky. Taková žena si dítě zpravidla ráda nechá a je to často případ těch rodin, které si poté, co malé děti odrostou, pořídí po několika letech další. Potrat, ten těžký, bolestný a někdy i velmi riskantní zásah do svého těla, ženy volí, když je to právě to nejmenší zlo. Když vědí, že dítěti nebudou schopné dát to, co by potřebovalo a zasloužilo si. Ať už je to tím, že mají otcovsky nevhodného partnera, žijí v chudobě, nebo samy ­nevěří tomu, že dokážou jako matky ­obstát. Vzhledem k výzkumům příčin zneužívání, bití či jiného týrání dětí je potrat často to nejzodpovědnější, co nechtěně těhotná žena může udělat.
Zdá se vám to až moc drsné? Historie ale prokázala, že to je přesně tak. Když v roce 1973 ve Spojených státech slavným rozsudkem Roe versus Wade padla kriminalizace potratů, byl to naprosto zásadní mezník v postavení žen v jinak velmi nábožensky (tedy konzervativně) založené americké společnosti. Trvalo ale několik dalších dekád, než američtí sociologové a socioložky pochopili, jak moc zásadní dopad to mělo na zdánlivě nesouvisející věci.
Zhruba osmnáct let nato totiž ve velkých amerických městech rapidně klesla kriminalita. Nikdo nechápal, co přesně to způsobilo, a nejdříve se experti a expertky domnívali, že jde o následky represivních opatření zaváděných koncem 80. let. Jenže pak vyšla najevo souvislost, která všem vyrazila dech. A to proto, že v těch amerických státech, kde dekriminalizovali potraty o tři roky dřív, zmiňovaná kriminalita klesla přesně o tyto tři roky dřív. Zásadně se zmenšil počet krádeží mladistvých, těho­tenství teenagerek, závislých mladých lidí a také infanticidy, tedy úmrtí dětí do jednoho roku věku. Generace dětí, ­které by skončily jako společenští delikventi, se prostě vůbec nenarodila. A to proto, že ženy, které věděly, že by se jejich děti nenarodily do funkčního rodinného zázemí, ty děti díky legalizaci potratů neměly.
Překvapivou souvislost ověřovali také v jiných zemích, například v Austrálii, Kanadě a Rumunsku, kde rovněž po umožnění potratů rapidně klesla kri­minalita mladistvých. Míra trestných činů se taky liší podle toho, jak přísné, či naopak volné podmínky k potratům v těch kterých státech mají.

„Kdekterý muž se pohoršuje nad tím, že žena se rozhodne jít na potrat, ale už nikdo z nich nepoukáže na to, jak je u nás postaráno například o svo­bodné matky s dětmi. Že když zůstanu s dětmi ze dne na den sama, nikdo mi nepomůže. Nikoho nezajímá, že vám při odchodu manžel jaksi zapomněl nechat nějaké peníze na jídlo pro děti, že vám nechal na krku hypotéku,“ vysvětluje čtyřicetiletá Bára, která v minulosti pracovala jako herečka. „Vždycky nějakou dobu trvá, než se postavíte na vlastní nohy, a když jdete prosit na sociálku, jestli vám můžou nějak pomoct, tak vám na měsíc půjčí dva tisíce korun. Prostě nakonec na všechno zůstaneme samy,“ konstatuje matka dvou dětí.
Sama taky patří mezi ženy, které byly na dobrovolném potratu, protože če­kala dítě s partnerem, který stál o sex a o servis, ale už ne o závazek a dítě. Po rozvodu se seznámila s Martinem, který byl Čechošvéd a pracoval tehdy v Česku. V prvním manželství přišla kvůli mimoděložnímu těhotenství o levý ­vejcovod a vaječník a bylo jí řečeno, že nejspíš nikdy nebude moct mít děti. Po necelých dvou letech vztahu se s partnerem přestěhovali do Švédska, kde se v malém domečku u jezera kousek od jeho rodičů stala z nadějné herečky žena v domácnosti. Měla za úkol zařídit dům, učit se švédsky a starat se o pří­tele, který byl neustále v práci. ­Samota byla stále horší, jeho rodina ji úplně nepřijala a neustále se jí ptali, co tam chce do budoucna dělat. Když otě­hotněla, najednou uviděla smysl života. Byli ­spolu dost dlouho a těhotenství navíc považovala za zázrak.
„Když jsem svému příteli oznámila tu novinu, byla jsem z jeho reakce v šoku. O dítěti nechtěl ani slyšet. Jeho postoj byl tak nekompromisní, že jsem okamžitě pochopila vážnost situace. Odkázal mě na svoji matku, gynekoložku, abych ji požádala o přerušení těhotenství. Ta mi suše řekla, že nejsem první, koho Martin přivedl do jiného stavu, a že s celou situací nechce mít nic společného. Pokud se prý rozhodnu jít na interrupci, mám se vrátit do Česka a vyřešit si to doma,“ vzpomíná Bára na dobu, kdy se ocitla bez práce, bydlení a bez pomoci v cizí zemi. Zavolala kamarádce, aby ji u svého gynekologa objednala na zákrok, protože jí zbývalo málo času. „Dodnes si nepamatuju, jak jsem si zabalila věci, jestli jsme si s Martinem něco říkali, ani na cestu na nádraží. Najednou jsem seděla v autobuse a Martin mi naposledy mával. Na trajektu jsem celou dobu zvracela a nemohla se vůbec vzpama­tovat. V Praze na mě čekala kamarádka, u níž jsem přespala, a ráno mě odvezla k doktorovi. Na interrupci jsem si tehdy samozřejmě musela půjčit peníze, protože tuhle praktickou stránku věci Martin jednoznačně odmítl řešit s tím, že to je přece moje záležitost.“
Ani Bára nelitovala, přestože risko­vala, že nikdy nebude mít vlastní děti. „To, jak se ke mně celá jeho rodina zachovala, mě utvrdilo v tom, že by mi ­nikdy nepomohli a dítě by stejně ne­poznalo svého otce. Proto nelituju svého rozhod­nutí. Bylo v dané situaci to nejrozumnější. Není povinnost ženy si za každé situace dítě nechat, zvlášť když se pak o něj musí postarat sama.“

Jaká je situace v ČR? Více se dočtete v článku v aktuální Ženě a život, která je právě v prodeji.