28. prosince 2018
Na divadle hraje v komediích, u kterých diváci řvou smíchy. V „Civilu“ k ní naopak patří klid a Rozvaha. Herečka Jana Paulová se dostala do fáze, kdy už se za štěstím nežene. Ona se totiž nežene vůbec za ničím...

Když se ohlédnete za právě uplynulým rokem, co vidíte?

Já se nerada ohlížím. Mám takovou svoji filozofii: To, co bylo, už není. A to, co bude, není jisté, takže se snažím žít přítomností. Ale jinak musím říct, že jsem z uplynulých měsíců nadšená. Měla jsem pocit, že mě nic nebolí, že jsem mladší, než jsem, že zvládnu věci, o nichž jsem si myslela, že to není možné. Vyzkoušela jsem si novou profesi, režii, a spolu s kolegy přivedla na svět nové představení Lady Oskar, které se podle ohlasů líbí divákům a kupodivu i kritice.

Takže jste spokojená a nemáte žádná očekávání?

Ne, jsem typický Vodnář. V datu narození mám tři pětky, což znamená, že věci dané dopředu pro mě nemají žádný význam. Žiju teď a tady. Kdybych se na něco těšila a představovala si, jaké to bude, tak se tou představou znudím. Vlastně si to nesmyslně prožiju dopředu. Proto nic takového nedělám. Vím například, že chci příští rok vyrazit na nějakou cestu do zahraničí, ale dál už to neřeším. Až to přijde, tak to přijde.


Na té životní cestě vás už jedna­čtyřicet let doprovází jazzman Milan ­Svoboda. Jak se dá s jedním mužem vydržet tak dlouho?

To je jednoduché – máme se rádi. Jsme spolu desítky let, ale já se na něj pořád dívám jako na někoho „novýho“. Když potřebuju, aby byl milenec, je milenec. Když kamarád, je kamarád. A když provedu nějakou blbost, mávne nad tím rukou. Nechává mi ­volnost, kterou zároveň sám vyžaduje. Přitom jsem si jistá, že jsme spolu osudově propojeni – je to moje druhá půlka. Sice neuklízí, nevaří, ale o co mu řeknu, to udělá. Jen se tím nechce zabývat. Je skvělej muzikant a já jsem jeho největší fanynka, která ví, že se na něj může kdykoliv s čímkoliv obrátit.