9. února 2019
„Jasně, že se někdy bojím. Ale když jsem v psychické i fyzické pohodě a vím, že mám poctivě natrénováno, strach mizí a já dělám všechno pro to, abych do cíle dojela jako první,“ říká naše nejlepší snowboardcrossařka a čerstvá mistryně světa Eva Samková (25).

Na rozhovor jsme se s Evou Samkovou sešly v polovině prosince v rakouském Montafonu, v den, kdy se měl jet první závod Světového poháru v sezoně. Ten byl ovšem pro nepřízeň počasí zrušen, a tak si navzdory nemoci vyrazila jen tak zajezdit na sjezdovku.

Právě dnes jste měla jet první závod Světového poháru v sezoně, který byl ovšem pro nepřízeň počasí zrušen. Navíc vás trápí silné nachlazení. Jak se závodnice jako vy v takové chvíli cítí?

Když se zruší závod, je to nepříjemné, obzvlášť když se má jet v místě, které mám ráda. Nachlazení, se kterým bojuju už týden, na náladě taky nepřidá. Každopádně kdyby se závod konal, určitě bych jela. Už jsem závodila v horším zdravotním stavu, kdy jsem brala několik dní antibiotika a ležela s horečkou v posteli, a taky jsem to zvládla. Bojovat se musí.

Jste od přírody soutěživá?

Jen ve věcech, které dobře umím a ve kterých jsem si jistá, jinak nejsem typ, který musí pořád ve všem vyhrávat. Vybiju se ve snowboardcrossu, který umím, baví mě a chci v něm být nejlepší. Vždyť je to moje práce. Ale když jedu na kole s kamarády, kteří jsou lepší než já, necpu se za každou cenu dopředu. V poslední době jsem si hodně oblíbila cyklistické sjezdy a single traily. Vím, že nejezdím technicky správně, ale strašně mě to baví. Navíc mi to pomáhá i psychicky – když mě něco naštve, sednu na kolo, dám si do těla a skvěle se odreaguju. A to, že jsou ostatní lepší než já, vůbec neřeším.

Vybíráte si evidentně samé rychlé adrenalinové aktivity. Jezdíte rychle i v autě?

Záleží na úhlu pohledu. V našem týmu nikdo nemá pocit, že jezdím rychle, ale když pak vezu mámu, protestuje, že řídím jako blázen. Sama si občas říkám, že musím zbrzdit. Ale záleží na náladě, jsem ráda, když nemusím spěchat a můžu si jízdu užít. Řídím intenzivně od 18, jako každý v našem týmu. Řidičů je pořád nedostatek a chceme trenérům ulevit.

Jde vám každý sport, na který sáhnete?

Nemyslím, že jsem mimořádný sportovní talent. Spíš je to dáno tím, že jsem odmalička hodně sportovala. Když se začínám učit něco nového, je to rychlejší proces, protože umím víc ovládat své tělo, vše se snažím pochopit, dokážu se dobře soustředit. Pocházím z Krkonoš, od dětství jsme jezdili na bruslích, lyžích, běžkách, na kole. Taky jsem tancovala, hrála tenis a hodně jezdím na koni. To všechno se ve výsledku pozitivně odráží ve snowboardcrossu, v němž závodím. Při jízdě v trati je potřeba cítit rytmus, pomáhá mi určitě i to, že jsem několik let hrála na saxofon. A zkušenost z jízdy na koni, který má svoji hlavu, je v každém sportu i v životě k nezaplacení.

Jak zimní sportovkyně jako vy, trénuje v měsících, kdy roztaje sníh?

Celoročně trénuju od pondělí do soboty, dopoledne i odpoledne, v neděli mám volno. Třikrát týdně chodím do posilovny – jednou za měsíc mi trenér vysvětlí nové cviky, ale jinak cvičím sama. Tréninky v posilovně nemám zrovna v lásce, a tak si je ráda odbudu už dopoledne. Před dvěma lety jsem do přípravy zařadila atletiku, mám také gymnastické tréninky. Cvičím, i když jsem nemocná, ležení v posteli mi neprospívá, musím se každý den aspoň protáhnout. Od osmnácti, kdy jsem si utrhla vaz, cvičím poctivěji a hlavně správně a zdravě. Mám sestavu cviků od fyzioterapeutky – některé vycházejí z jógy, některé ze systému DNS profesora Pavla Koláře. Při soustředěních na horách ale dáváme jednoznačně přednost tréninku na trati.

Nemáte někdy tendenci trénink ošidit?

To má podle mě každý! Ale copak se to dá, když je člověk v partě, kde každý maká? Když v tréninku občas trochu polevím, trápí mě pak špatné svědomí. Třeba cvičení v posilovně, které mě moc nebaví, dělám hlavně kvůli pocitu, který se dostaví po skončení tréninku. Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla!

Dodržujete jako sportovkyně nějaký speciální jídelníček?

Nemám nastavenou žádnou dietu. Ráda vařím i jím. Mám výhodu, že mi nechutná vyloženě nezdravé jídlo, jako je fast food nebo bageta na benzínce. Na cestách, kde si nemůžu sama vařit, se zdravý jídelníček dodržuje pochopitelně hůř, ale často si vezu připravenou svačinu z domova. Na kopci při závodech piju drinky Mana. Jejich výhodou je, že ihned po vypití můžu jít závodit. Po jídle bych měla chuť jít spíš do postele.

Musíte si hlídat váhu?

Ani ne. Když je člověk těžší, jede mu to z kopce líp. Ale je rozdíl, jestli vážím 80 kilo ve svalech, nebo v tuku. Při jízdě totiž děláme v podstatě pořád dřepy, a když zvedáme nefunkční váhu, je to s kily navíc náročnější. Ale nejsme atleti, takže nějaký tuk nevadí. Funguje navíc jako izolace, což se hodí, protože jsme pořád v horách, na sněhu, v zimě.

Nikdy se mi nestalo, že by mi trenér řekl, že jsem tlustá a měla bych zhubnout. Ale protože jsem holka, tak váhu samozřejmě řeším a trochu si ji hlídám. I když jen kvůli sobě. V době jarní a letní přípravy mám hodně náročných vytrvalostních tréninků, takže zhubnout není nijak těžké. Ovšem když si na podzim nechám stejný jídelníček jako v létě, ale v tréninku přibude ježdění na úrok vytrvalostního tréninku, jdou kila samozřejmě nahoru.

Každopádně se snažím váhu neřešit. Měla jsem období, kdy mě trápilo, že jsem přibrala. Ale ničemu to nepomohlo. Nakonec jsem si uvědomila, že když přestanu řešit, co smím a co nesmím, nevážím se, neprohlížím se v zrcadle a jím podle svých pocitů, jsem mnohem spokojenější a navíc i hubnu.

A baví vás vybírat si oblečení?

Spolupracuju se značkou Kari Traa, která nabízí krásné sportovní i volnočasové oblečení, které nosím ráda a víceméně pořád. Na slavnostní příležitosti pak samozřejmě potřebuju i šaty. O módu se vyloženě nezajímám, ale když je třeba, ráda si vybírám. Velkou oporu mám ve své kamarádce, módní návrhářce Ivě Burkertové, která stojí za značkou Odivi. Většinou jí volám na poslední chvíli, ale pokaždé mi vybere oblečení, které mi sedí a cítím se v něm dobře. Občas pro mě vymýšlí vtipné kombinace, třeba tričko s nápisem a k němu boty na podpatku.

Váš sport ale působí dost mužsky. Proč by ho podle vás měly dělat mladé holky?

Protože je to obrovská zábava! A rozhodně není pravda, že to je klučičí sport. Jistě, je nebezpečný, ale co v dnešní době není? Když je člověk dobře fyzicky připravený, nebezpečí se snižuje. Ke snowboardcrossu samozřejmě patří i náročné tréninky, při kterých si sáhnu na dno, ale uvědomuju si, že to dělám proto, aby se mi dobře jezdilo na kopci. V tomto ohledu nesmírně obdivuju běžkaře. Na trénincích strašně dřou, aby se pak při závodě vyčerpali ještě víc! My makáme na trénincích, abychom se při závodě cítili skvěle a měli z jízdy radost. Miluju tréninky v trati, kdy se při jízdě snažím dosáhnout dokonalosti. Můj trenér i já máme představu, jak by jízda měla vypadat. A když se přiblížím ideálu, trenér mě pochválí nebo sama cítím, že se s každým pokusem zlepšuju, je to neuvěřitelně nádherný pocit. Snowboardcross jezdíme ve čtyřech. Stane se, že vyrazím jako poslední, ale cestou dolů soupeřky předjedu a do cíle dojedu jako první. Je to taková euforie, že je téměř jedno, jestli jde o trénink, nebo o závod. Často trénuju s mladšími kluky, juniory. Když je v cíli předjedu, připadám si jako bohyně!

A nebojíte se?

Bojím, samozřejmě. S přibývajícími zkušenostmi sice strach trochu mizí, na druhou stranu lépe vím, co se může stát, jak zranění bolí a na jak dlouho mě může vyřadit z provozu. Ale musím si věřit, jinak bych nemohla závodit. Když vím, že za sebou mám intenzivní tříměsíční trénink na ledovcích, kdy jsem makala na maximum, jsem v psychické pohodě a dobré fyzické kondici, můžu jít do závodu naplno.

Je na vás vidět, jak si závody užíváte. Působíte nesmírně sebejistě a v pohodě!

Přitom sebevědomí je věc, na které s trenérem dost pracujeme. Občas si nevěřím, přitom bych mohla, mám natrénováno a také mám už nějaké výsledky a zkušenosti. Ale obávám se, že pochyby o sobě patří k české nátuře. Znám snowboardcrossaře, Australana, který o sobě tvrdí, že je nejlepší na světě. Na olympiádě vyhrál stříbro, přitom do té doby neměl žádné oslnivé výsledky. Prostě si věřil. Působí to dost nesympaticky, ovšem ve sportu to funguje. V Čechách to nikdo nikoho moc neučí, ale je to nesmírně důležité.

Jak dlouho ještě můžete dělat svůj sport na vrcholové úrovni?

Běžně holky jezdí zhruba do třiceti. Ale znám Kanaďanky, které závodí i v 36.

A už tušíte, co budete dělat pak?

Ráda bych měla dětský snowboardový klub. Učit jezdit děti by mě bavilo víc než trénovat juniory a vrcholové sportovce. Jako malá jsem trénovala dvakrát týdně a pak celý víkend. Bylo to moc fajn, trenéři jezdili s námi, kdežto při závodech trenér jen stojí u trati a sleduje své svěřence. Už nyní trávím s dětmi na našich snowboardcrossových kempech spoustu času. Je s nimi zábava a navíc mají obrovskou výdrž! Jsou od rána do odpoledne na svahu, pak se jen rychle najedí a už se zase ženou na večerní lyžování. To se mi strašně líbí, jako dítě jsem byla stejná. Přitom teď bych kolikrát skončila kolem druhé…

V kolika letech jste vůbec s lyžemi a snowboardem začínala?

Lyžovat mě maminka naučila už ve dvou letech, protože jsem měla starší bratrance, kterým jsem se chtěla vyrovnat. Na lyžích jsem závodila do čtvrté třídy, ale moc mi to nešlo, byla jsem věčně poslední! Takže mě to ani nijak zvlášť nebavilo. První prkno mi rodiče půjčili v šesti letech a od té doby jsem ho nedala z ruky.

Takže láska na první pohled?

Doslova. Tehdy moc dětských snowboardů nebylo, tenhle byl v půjčovně jediný a rodičům se podařilo mi ho koupit. Jezdila jsem dál na lyžích, ale snowboard začal převažovat. Přes léto jsem trénovala s běžkaři, což bylo skvělé, protože jsem se tam naučila makat. Od té doby vím, jak může trénink bolet a jaké to je sáhnout si na dno sil.

A jak odpočíváte?

Podzim a zima bývá hodně náročné období, kdy jsme skoro pořád na cestách. Takže když se dostanu domů, nejraději si zalezu a nikam se mi nechce. Volný čas ale trávím mnohem raději ve Vrchlabí než v Praze, kde bydlím sice v klidné části, ale život tu má úplně jiný rytmus. Ve Vrchlabí jsem ve větším klidu, dokážu si tam mnohem lépe odpočinout. Když mám chuť, vyrazím na běžky, v létě sednu na kolo, vezmu psy a jedu na koupaliště, často jezdím do Strážného na koně. Časem bych se chtěla určitě vrátit zpátky a žít tam. Potřebuju být v přírodě, v horách. Rovina na mě působí depresivně, v horách se cítím dobře a bezpečně.

Navíc tam máte blíž k potokům s ledovou vodou, do které poslední dobou tak ráda skáčete. Jak jste se vůbec k otužování dostala?

Před rokem v září jsme byli s mým trenérem, který byl už tehdy členem otužileckého klubu, v Argentině u oceánu. Voda měla tři stupně, já do ní jen skočila a hned jsem vylezla. Na jaře, když jsme s Tomášem Krausem v Rakousku, Itálii a Slovinsku natáčeli pro Českou televizi cestopisný dokument Alpami nejen za sněhem, jsme se začali otužovat intenzivněji. Koupali jsme se v nádherných ledovcových řekách a jezerech, v Tomovi jsem našla skvělého parťáka a díky této kombinaci jsem otužování naprosto propadla. Pak přišla velká vlna letních veder, kdy se člověk touží přirozeně zchladit, což je samozřejmě mnohem jednodušší. Na podzim jsem v Krkonoších vlezla do potoka, který měl čtyři stupně. A nově mám za sebou rekord, kdy jsem vlezla do dvoustupňové vody v rakouském Pitztalu.

Co vás na tom tolik láká?

Je to obrovská výzva a krásný rituál. Zvlášť když se nám podaří zlanařit kluky z týmu a jde nás do ledové vody víc. Celoročně se sprchuji po ránu studenou vodou, ale to se moc nepočítá, protože i ze studeného kohoutku teče v podstatě teplá voda. Ale i tak to miluju, a když si ale po studené sprše zacvičím pozdrav slunci, je to skvělý start dne. Ale koupání v alpských potocích obklopených nádhernými horami si vyloženě užívám. Kluci to až tak neprožívají, ale já sedím v ledové vodě a kochám se.

Jak dlouho v ledové vodě vydržíte? Jak říká váš parťák Tomáš Kraus – kolik stupňů, tolik minut?

Podle pocitu. Ale je fakt, že ve dvoustupňové vodě jsem byla dvě minuty, ve čtyřstupňové čtyři a občas si ještě minutku přidám.

A jaké pozitivní účinky na tělo cítíte?

Neznamená to, že díky otužování už člověk nikdy neonemocní, ale rozhodně jsem odolnější. Lépe snáším zimu, i když jsem od přírody spíš horkokrevná. Ale hlavně mě to neuvěřitelně baví!

Další rozhovory se zajímavými osobnostmi a spoustu tipů ze světa módy, krásy a tak dále najdete v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. Jen za 35 Kč!