28. června 2018

Co se vám na tom, že jste holka, nelíbilo?

Být kluk mi připadalo jednodušší. Kluci se nepomlouvali, rovnou se poprali. Celá jejich existence mi připadala svobodnější, méně komplikovaná. Vyrůstala jsem s nimi, lezla perfektně po stromech, hrála už zmiňovaný fotbal. Taky jsem doma měla spartánskou výchovu, žádná princezna. Holčičí parádění a štěbetání mi bylo cizí. Jako holka jsem si tudíž připadala vnitřně křehká a nejistá. Nešlo o to, že bych měla ­nízké sebevědomí nebo se trápila tím, jak vypadám, ale bylo mi to dlouho tak nějak jedno. Vzpomínám si, že v páté třídě mě tatínek přistihl, že do školy chodím v tep­lákách, ve kterých jdu pak ven. Zdálo se mi lepší být připravená a neztrácet čas převlékáním.

Žena často naplno rozkvete, když se zamiluje.

To jsem taky určitě rozkvetla, láska je zázračná. Asi jsem ­dříve neměla toho správného muže, který by mě na rukou nosil… Ale vážně, s bývalým manželem jsme byli mladí a dělali jsme, co jsme uměli. Měla jsem dobré dvacetileté man­želství a to je docela výkon. Není to jen náhoda. Až posledních deset let, co žiju s Ondrou, si ale uvědomuju, že existují rozdíly. Zjišťuju, jak je mužská pozornost příjemná a povznášející. Jak je hezké, když vás druhý ocení a vidíte mu na očích, že vás opravdu vnímá jako ženu, objekt svého zájmu… ­Vlastně stačí málo a cítíte se jako v nebi. Takhle jsem to ­předtím neznala nebo jsem na to už zapomněla. Když vztah začíná, tak se dotyční samozřejmě snaží, ale pak to jiskření někam vyprchá. Žena se stane hospodyní, posouvačkou dě­je, organizátorkou rodinného života. Řeší děti, co do led­ničky a najednou se na ni pohlíží jako na inventář. Všední a obyčejný. A ten se nechválí… Je to dost drsné. Ale stačí opravdu velmi málo a může to fungovat jako na začátku. ­Každá je ráda ženou svého muže, protože jen on ji vidí ta­kovou, jaká je, a umí to ocenit. Platí to samozřejmě i obrá­ceně. Jsem ráda, že to ­zažívám.


Váš partner, Ondřej Zajíc, je režisér a působí ve stejném ­divadle. Neměla jste s tím někdy problém?

Neměla, protože nejsem typ herečky, která režiséra otravuje, aby jí dal roli. Ondrovi se do práce nemotám. Nejsem wor­koholička, která potřebuje pořád zkoušet a hrát. Stačí mi ­jedna hezká věc za rok. Jestli jsem něco řešila, tak na samém za­čátku našeho vztahu. Dělí nás od sebe dvanáct let, a tak jsem přemýšlela, jestli do toho mám vůbec jít… Dneska vím, že jsem se rozhodla správně. Ondřej je v mnoha ohledech ­starší než já. Klidný, moudrý, charakterní muž. ­Naprosto spoleh­livý a férový. Raději by si nechal ruku useknout, než aby něco porušil. Navíc má hezký vztah nejenom ke mně, ale i k mým dětem. Marianě dokáže spoustu věcí ­vysvětlit, uklidnit ji, když náhodou tápe. Je to jasná opora.

Co by Dana Batulková řekla ženám, které mateřství schválně odkládají? A jak si ona sama užívá roli matky a babičky? To vše se dočtete v rozhovoru v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. Spousta čtení jen za 35 Kč!