28. června 2018
Herečka a jedna z vítězek televizní soutěže StarDance Dana Batulková působí na první pohled křehce a zranitelně, ale ve skutečnosti má v sobě velkou (ženskou) sílu, kterou paradoxně objevila až v posledních deseti letech – s postupujícím věkem a životními zkušenostmi.

Patříte k ženám, které vyloženě klamou tělem – šedesátku bych vám nehádala ani náhodou. Jak jste ji přijala?

A víte, že docela normálně? Co se čísel týká, prožívala jsem velkou krizi, když mi končila dvacítka – tehdy jsem měla pocit, že to nejlepší mám za sebou, že něco končí. Od té doby čísla neřeším, spíš se soustředím na pocity. Jistě, podle data narození jsem už starší ročník, ale daleko podstatnější pro mě je, že si připadám spokojená a naplněná. Ono je to ale hodně dané tím, v jakém prostředí se pohybuju – u divadla věk nikdo moc neprožívá. Herci jsou svobodomyslní a otevření. Na svět se dívají úplně jinýma očima než ostatní. Já si ­pořád ­připadám jako mladá duše. Mám chuť zkoušet nové věci a ­poslouchám to děvčátko uvnitř sebe.


Takže žádný úbytek energie, žádná snaha zpomalit?

To v mém případě opravdu nehrozí, protože jsem odjakživa hyperaktivní. Když chci zpomalit, musím vyloženě zapojit mozek a soustředit se na to. Jinak jedu od rána do večera jako tryskomyš. Jsem naučená, že den se musí využít. Lelkovat samozřejmě taky umím, ale nevyhledávám to.

Zmínila jste, že ráda zkoušíte nové věci. Co jste v poslední době sama pro sebe objevila?

Třeba jsem začala pravidelně chodit do posilovny. Kolega, herec Zdeněk Vencl, je zároveň trenér, tak jsme se domlu­vili, že si mě vezme na starost. Už jsme měli několik společných hodin a bylo to skvělé. Sport mám ráda, jako malá jsem chodila na gymnastiku, hrála fotbal, byla pořád v pohybu. Tělo si to pamatuje, jen se mu to musí připomenout. Stejně jako hlavě fakt, že k nám ženám patří ženskost.

Vy na tu svoji zapomínáte, že si ji musíte připomínat?

Řekněme, že se k ní pořád propracovávám. Hodně mi v tom pomohla televizní soutěž StarDance, ve které jsem kdysi ­tančila, a taky se učím od své čtyřiadvacetileté dcery. Ještě před pár lety by se téměř nemohlo stát, že byste mě potkala v ­sukni nebo šatech. K oblékání jsem neměla vztah a nej­raději chodila v džínách a tričku. Dneska už mám ve skříni několik šatů, a dokonce i boty na podpatku. Líbí se mi cítit se a vy­padat jako žena. Někdy dokonce jako prudce ele­gantní… ­Musím se smát, když si vzpomenu, že jsem v dětství byla nespokojená s tím, že jsem se nenarodila jako kluk.