Letos vám bude padesát. I když použiji tu strašnou frázi – „ale nevypadáte na to“, odráží se nějak tento fakt třeba v práci?
Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Kvalitní scénáře pro herečky středního věku nejsou. Ani v Hollywoodu, natož v Čechách. Vzhledově navíc jako typická Češka nevypadám a tím se výběr ještě zužuje. Naštěstí nejsem v situaci, že bych musela brát všechno a tvářit se, že v tom hraju kvůli vnitřnímu tvůrčímu přetlaku.
Zrovna teď hrajete v krimiseriálu Inspektor Max po boku Juraje Kukury. Ale když to řeknu kulantně – dílo nesplnilo očekávání... Zvykla jste si už po letech filmové i divadelní herecké praxe na podobné momenty zklamání?
Neřekla bych, že jsem si zvykla. Ale nehroutím se z toho, nepláču po nocích. Reakce a sledovanost samozřejmě nepotěšily nikoho ze zúčastněných, ale tak to prostě je. S každým filmem nebo seriálem se vždycky leze na tenký led. Seriálu je mi líto hlavně kvůli Jurajovi, kterého mám ráda. Postavu inspektora Maxe si sám vymyslel, deset let sháněl peníze a bojoval o realizaci. A to všechno se promítlo do jeho celkového postoje. Max byl jeho „syn“, a tak Juraj během natáčení improvizoval a nenechal si do ničeho mluvit, což ne vždycky scénáři prospělo. Ale sama před sebou mám čisté svědomí, že jsem při natáčení dělala, co jsem mohla. V televizi běží určitě řada horších věcí, ale na Kukuru byli všichni zvědaví, s čím se vytáhne, a nepromíjejí.
Pomáhá vám k udržení takového nadhledu i fakt, že se můžete opřít o manžela Herberta Slavíka, úspěšného fotografa, který není z vaší branže?
Samozřejmě že ano! Zaplať pánbůh, že ho mám.Pokrytecké řeči o tom, jak je pro ženy důležitá nezávislost, nesdílím. Nejen herečce, ale řekla bych, že úplně každé ženě se dýchá lépe, když je ze strany partnera jištěná. A tím nemyslím jen finančně. Jsem absolutně prorodinný a sdílecí člověk. I když jsem introvert, žít sama pro sebe by mne nebavilo. Naštěstí ani nemusím.
Jste krásně štíhlá. Jak si udržujete postavu? Sportujete, omezujete se nějak v jídle?
V životě jsem nesportovala ani nedržela dietu. Žila jsem pořád stejně a postavu jsem nikdy neřešila. Ale zase jsem si vybírala potíže jinde. Měla jsem třeba strach z lidí. To už se sice přece jen zlepšilo, ale jak jich je někde víc než pět, stydím se pořád.
To mě překvapuje. Pokud vím, v připravovaném seriálu Terezy Kopáčové s pracovním názvem Jak nepřijít o život se budete národu ukazovat v plavkách...
Dokonce v dvoudílných! Ty jsem na sobě měla naposledy snad ve dvanácti. Navíc v nich musím skočit do vody šipku. A taky budu mít na obličeji kolem očí vyrážku a kvůli roli musím ztloustnout.
Může si dnes vůbec herečka středního věku dovolit diskutovat s režisérem třeba o tom, že se do plavek nesvlékne?
Může. Ovšem jak zareaguje režisér, je jiná věc. Já mám ale k Terezce Kopáčové tak bezmeznou důvěru, že jí kývnu skoro na všechno. Scénář navíc psala Alice Nellis, která má taky neotřelý pohled na život, a odmítnout takovou kvalitu je hazard. Nejen v padesáti, ale v každém věku.
Nabírání kil kvůli roli se jeví jako snadný úkol. Jak tuhle změnu prožíváte, když jste nadváhu nikdy neměla?
Rozjela se celá spirála nových zkušeností. Výhoda stárnutí je, že tloustnutí mi jde dost dobře. Když víte, že přibrat musíte, netrápíte se žádnými výčitkami, jestliže si dáváte nějakou kalorickou bombu. Což je úžasná svoboda. Jenže je tady ještě druhá strana mince. Jak jsem začala přibírat, tak to mé tělo překvapilo a „odměnilo“ se mi tím, že mě začala bolet záda. Na to konto jsem začala cvičit. Ale Terezka mě motivuje řečmi, že čím prý budu hnusnější, neohrabanější a v plavkách trapnější, tím víc mě budou divačky milovat!
V jaké fázi jste s tou šipkou?
Jde o nulový krok pro lidstvo, ale velký pro Brodskou! Představte si, že já, která slovo sport celý život považovala téměř za sprosté, jsem překonala všechny zábrany a šipku po týdnu zkoušení opravdu zvládla.
A pocity?
Velká pýcha! Nemohla jsem tomu uvěřit. Nejpyšnější na mě byl samozřejmě syn.