Vaším partnerem byl známý herec a režisér Stanislav Remunda. Když jste ho poprvé viděla, věděla jste, že je to on? Muž vašeho života?
Ani náhodou, to byl hodně dlouhý a docela zamotaný příběh. Když jsem kdysi nastoupila do Divadla na Vinohradech, kde už patřil k předním hercům, měl pověst podivína, který trpí cholerickými výbuchy. Byl ovšem taky velmi pracovitý – už tenkrát jezdil zájezdová představení po republice, což byla šance, jak si herci přivydělávali k hubenému platu. A mě si do jedné takové hry vybral. Mezitím jsem se vdala, po půl roce zklamala a chtěla se rozvést. To jsme spolu cestovali s inscenací Básník a kočka. Vždycky mě vozil svojí volhou, kde bylo vepředu jen jedno sedadlo – nepřerušené jako kanape. Já často usnula a probudila se s hlavou na jeho rameni a s jeho rukou kolem ramen. Řadil levou desítky kilometrů... To se ale ještě pořád nic nedělo. Až jednou, to už byl taky rozvedený, jsem vedle něj cestou na představení do Mariánských Lázní pobrekávala a stěžovala si na muže, který mě zklamal, a on mě potom pozval do cukrárny, abych se uklidnila. Seděla jsem a zarytě mlčela, až prohlásil, jakoby vážně a mile překvapen, že netušil, jaká se mnou bude sranda! Vybuchla jsem smíchy. No, a cestou domů se to „upeklo“.
Od té doby jste byli pár?
Kdepak, ještě jsem se zdatně bránila. Chtěla jsem to zamést jako „jednorázovku“. Ještě dlouho jsem unikala. Kolem třicítky mi ale došlo, že už nehledám lásku na první pohled, ale mužského, o kterého se můžu opřít. A on takový byl. A moc mě miloval...
Miloval vás víc než vy jeho?
Ano, až jsem z toho měla výčitky. Trápilo mě, že ho nemám ráda jako on mě. Ale vzniklo mezi námi velmi silné pouto díky divadlu. Začali jsme spolu psát, hrát, on si brzy vydobyl pozici režiséra ve Vinohradském divadle a pořád jsme diskutovali o herectví. Hodně jsem se od něj naučila a začala si ho vážit. „Když se zamiluju do muže, musím zakrátko po tom samovznícení citů zjistit, že si ho můžu i vážit. A potom velmi ochotně a něžně ctím jeho autoritu.“ Tyhle dvě věty mimochodem říkám v inscenaci Národního divadla s názvem Křehkosti, tvé jméno je žena, kde s kolegyněmi glosujeme svoji profesi i životy.
