30. května 2018
Co je láska a proč je důležité ve vztahu dávat a ne jen brát. Jak nás život po boku partnera dělá lepšími. Jaké chyby v soužití s druhým člověkem nejčastěji provádíme a co dělat, aby nám láskyplný vztah vydržel celý život. Jaký je rozdíl mezi láskou k druhému člověku a k Bohu… O tom a mnohém se dočtete v rozhovoru s farářem Janem Hanákem.

Číst si o lásce? Ano! Koho by takové čtení nebavilo? V aktuálním vydání Ženy a život si o lásce můžete přečíst – v rozhovoru s farářem Janem Hanákem (44).Co byste o něm před přečtením rozhovoru měla vědět?

Kněz, dokumentarista. Farář malého venkovského společenství na jižní Hané. Studoval teologii, žurnalistiku a sociologii.
● Těžiště jeho žurnalistické tvorby spočívá v dokumentu, ale natočil i několik publicistických cyklů (například seriál o dialogu vědy, mystiky a umění Tančící skály s knězem a biologem Markem Orko Váchou).
● V rozhlasové tvorbě prozatím nejvíc zaujal dokumentem Diptych, v němž doprovází mladého muže jeho umíráním a smrtí (první cena na festivalu Prix Bohemia Radio 2016).
● Moderoval profilové rozhovory Před půlnocí na ČT 24, v divadle Husa na provázku moderuje debaty Kabinet HavelHusa klub.

Když mluvíme o lásce – co to pro vás vůbec je?

Pokud bych měl definovat svou lásku k Bohu, nemluvil bych o ní jako o citu. Je to určitý způsob rozhodnutí a stav bytí, k čemuž patří i to, že člověk v tomto vztahu může udělat i nějaký kopanec.

Jak lásku vnímáte ve vztahu muže a ženy?

Zrovna včera jsem o tom mluvil se snoubenci z mé farnosti, které připravuju na svatbu. Říkal jsem jim mimo jiné, že jazyk je prostředkem porozumění, stejně jako nedorozumění. A to často proto, že pojmy, které používáme, definujeme různě. Čím významnější ten pojem je, tím víc výrazů pro něj existuje. Pro nás je bezpo­chyby nejdůležitější slovo právě láska. Všichni víme, že ji potřebujeme, aby život stál za to, a ne za prd. Na ­jedné straně máme výklad, že láska je vydanost: Svůj život ­dávám jako dar tomu druhému a partnera zase přijímám. Někdo jiný zase popisuje lásku jako pocit, když skotačíme po rozkvetlé louce a je nám zkrátka úžasně. A další by třeba lásku charakterizoval jako dobrý sex. Pro mě osobně se láska nerovná dobrý sex. Jsme komplexní bytosti, takže láska pro nás nutně musí mít jak duchovní, tak i fyzický rozměr. Ale můj ženatý kamarád trefně říká, že s manželkou to pro něj nikdy není sex, ale milování. Sex je pouhá technologie, ale milování – to je něco mnohem víc. Nicméně láska je motiv života – člověk miluje, má milovat a chce být milován. Kdo chce opravdu žít a ne jen živořit, bez lásky se neobejde. Někdo si možná myslí, že slib celibátu znamená vzdát se lásky, ale to tak není ani náhodou. To ani nejde. Kdybych se vzdal lásky, nemůžu kázat a žít. Rozhodl jsem se jen pro určitý způsob života, v němž se láska neodehrává v tělesné rovině milování. Něčeho jsem se vzdal, ale něco jiného zase jednoznačně získávám. V manželství to je úplně stejné. Pokud člověk není ochotný se ve vztahu něčeho vzdát, žije jen v těch krátkodobých. Jako ­věčný puberťák. A takový ­čtyřicetiletý puberťák, to je pak v podstatě zlý sobec, který ubližuje druhým.

Co je podle vás manželství?

Manželství není razítko, rituál, praktická forma, ale především duchovní cesta, která se odehrává v nádherné komu­nitě – žena a muž k sobě patří. Žena interpretuje a zrcadlí muže a naopak. To je základní modus, model života. Někdo může namítnout, že jak žijeme my, lidé se slibem celibátu, nemá tedy význam. Ale děláme to proto, že Ježíš touhle cestou šel a nám to smysl dává. Mimochodem myslím, že by bylo přínosné, kdyby třeba v širší rodině byl nějaký celibátník nebo celibátnice – nemusí to být kněz, ale třeba jen někdo, kdo se neoženil, nevdal. Může to být důležité třeba při výchově dětí. Pohled celibátníka na svět je trochu jiný, což je oboustranně inspirativní a obohacující. Vím to z vlastní zkušenosti, žiju to, jsem šťastný a miluju. A mě mají snad taky lidi rádi.

Většinu lidí ze své farnosti asi znáte. Kolik z nich žije v láskyplném vztahu a kolik ne?

Znám tři příběhy, jejichž aktéři jsou asi hodně zranění. Ale ­jinak mám pocit, že ostatní fungují, jak to jde. Je to ­někdy složitá cesta, ale lidi bojují… ­Točím teď spolu s ­kolegou ­dokument pro rozhlas, jmenuje se to Poločas a je to o vztazích po čtyřicítce. V naší farnosti jsme v té ­souvislosti dělali rozhovory se třemi páry, manželi, kteří slaví něco mezi ­padesáti až šedesáti lety v manželství. Ptali jsme se jich, jaký je jejich recept na hezký vztah a jak třeba řeší kon­flikty. Přestože jsou to typově úplně odlišní lidé, ­všichni se shodli, že konflikty nijak zvlášť nepřeceňovali, že je moc neřešili. Třeba pan Vala říkal: „No když začne něco jiskřit, tak já jdu na dvůr ke krůtám. A pak se vrátím a už o tom se ženou nemluvíme.“ Ale pak znám taky pár, kde jeden z nich řeší z mého pohledu prkotinu, a přestože se ten druhý snaží, spěje to ke krachu. Přesně tady by byla potřeba ta zkušenost moudřejších – neřeš to, jsou věci, které musíš pustit po vodě, jinak to ­nejde. Jinak řečeno, není možné si konstruovat druhého člověka. Pokud máme určité styčné body, kvůli nimž spolu jsme, ty další věci musíme přijmout. Ale ne jen pasivně: musím vnímat, že co mi na tom druhém vadí, je zároveň součást mě samotného. Je to pro mě vlastně výzva: Tak co s tím ­uděláš? Jak se s tím porovnáš?

Jaké chyby podle vás nejčastěji dě­láme ve vztazích?

Jsme vychováváni často tak, abychom brali život méně zodpovědně. Svoboda je sice velmi důležitá, ale nemůže být bezbřehá. Když se například podíváte do meziválečných novin, zjistíte, že ­většina seznamovacích inzerátů je ve smyslu, že úředník pod penzí hledá hospodyni. Vztahy tehdy vznikaly ra­cionálně. Což neznamenalo, že to bylo špatně. Lidi věděli, že sňatek je určitá danost, a pak už se mohli snažit, aby mezi nimi vzplanul i oheň. Někdy se to nepovedlo, někdy ano, ale roz­hodně nemůžu říct, že by to byl méně úspěšný koncept než ten dnešní, kdy je na začátku vždycky zamilovanost, ale pak máme šedesát procent rozvodů. Pro­tože ta emoce sama o sobě na vztah nestačí. Mluvil jsem s paní, ­která žila s manželem šedesát let. ­Nedávno zemřel a ona mi vyprávěla, jak moc se měli rádi, ale že si prý na sebe tenkrát tak trochu zbyli… ­Manžel si na ni myslel už od jejích ­sedmnácti let, ale ona ho nejdřív nechtěla. Zdál se jí ­starý – což je úsměvné, protože mu bylo o šest více. ­Pocházel z bohatého statku, v padesátých létech jim komunisté vše zabavili a on skončil na vojně u „pété­páků“. Bylo jí ho líto, tak mu napsala, ať někdy při­jede. On ji vzal za slovo, přijel na opušťák a chvíli nato se domluvili, že se ­vezmou. Prvních deset let to podle jejích slov horoucí láska ne­byla – ta prý přišla až pak. Nevymýšleli žádné alternativy, které ve vztahu ­stejně ne­existují, tu energii ­vložili do vztahu a on rozkvetl! Veliký problém nás, dnešních lidí, je, že stále pokukujeme, co by mohlo být v těch zásadních věcech jinak – no nic! Další chyba, kterou děláme, je, že často nejsme ­ochotni ­řešit problém, vnímat krizi jako ­součást  vztahu, ne jako jeho ­konec.

Celé znění rozhovoru najdete v aktuálním vydání Ženy a život. Příjemné počtení!