7. března 2018
Top modelka, herečka i producentka Pavlína Němcová spoustě lidem připadá jako klikařka, která v devadesátých letech vylétla na vrchol na vlně zájmu o krásky bývalého východního bloku. Po přečtení jejího příběhu by s ní však nejspíš nikdo neměnil.

Dávali vám doma najevo, že jste hezká?

Ani náhodou. Dokonce si pamatuju, jak jednou známí mamince říkali, že má hezkou holčičku, a ta se hned ohrazovala: „Ale kdepak, vypadá úplně stejně jako jiné děti.“

Čili takové to socialistické shazování, aby dítě náhodou nezpychlo…

Jenže já právě nevím, jestli to náhodou nebylo dobře. Nesdílím totiž současný trend vychvalování dětí i za věci, které by měly být samozřejmé, nebo k nim prostě přišly jako slepý k houslím. Jakou zásluhu má dítě na svém vzhledu? Matky, které hlásí dcerky do soutěží krásy, považuju za úplně pošahané. Děti by se přece neměly poměřovat jako štěňata na výstavě, jejich nepopsaná dušička to ještě neunese.

I když vám doma nelichotili, ­obdivné pohledy jste ale určitě vnímala. Vzpomínáte si ještě na svoji první lásku?

Na tu si vzpomínám velmi přesně, protože ten kluk kvůli mně ukradl své mamince doma náramek a donesl mi ho jako dárek. Jmenoval se Davídek a chodili jsme spolu do školky. Měla jsem z dárku obrovskou radost, která ale netrvala dlouho, protože ho jeho maminka začala hledat. Když Davídka zmáčkla, šel s pravdou ven, a tak si pro náramek došla k nám domů. To se mi moc líbilo, že mě má tak rád, ale jinak jsem spíš byla poměrně dlouho naštvaná, že nejsem kluk.