Povídky na tělo jsou vaším sedmým titulem. Pořád se považujete za píšící ženu v domácnosti, a ne spisovatelku, jak jste kdysi prohlásila?
Víte, ona tehdy manželovi pořád volala jedna trochu bláznivá dáma, která se představovala slovy: „Tady je paní XY, publikovaná básnířka.“ To mě lehce vyděsilo a odradilo od toho, abych se kdy prezentovala coby nějaká umělkyně, takže jsem se prohlásila za píšící ženu v domácnosti.
Co pro vás tedy psaní znamená?
Práci, kterou miluji. Terapii. Výlet do jiných osudů. Možná si psaní užívám o to víc, že nyní žijeme na samotě, ale mám za sebou opravdu velmi pestrý společenský život. Dodnes jsem v kontaktu s velkou spoustou lidí z rozličných oborů a vrstev, z různých částí mé minulosti. Z Brna, Prahy, New Yorku, Los Angeles. A teď se pochopitelně stýkám i s přáteli z Connecticutu, kde bydlíme. Psaní mi dovoluje tohle všechno zúročit.
Váš nový povídkový soubor vypráví hlavně o vztazích. Kde jste čerpala inspiraci? Nakolik je to dílo fantazie a nakolik realita?
Nejnovější povídky jsou povětšinou mix reality a fantazie. Já strašně ráda vyprávím, bavím, ale také ráda poslouchám. Jsem ten typ, co je ochotný naslouchat kamarádkám v citové krizi do posledního detailu. Takovému tomu „Takže já jsem mu zaesemeskovala v 16.28, kde je, a on mi odpověděl až ve 20.17, že nemůže. Jo, promiň, a mezitím mi teda volal, ale to jsem zrovna luxovala. Myslíš, že mu mám odpovědět ještě dnes, nebo zítra?“ Nu a já nemám problém se do všech těch podrobností a zákoutí jejich konkrétního vztahu vcítit a debatovat o tom, zda dotyčnému zavolat, či ne. Mě to nejen neotravuje, ale i zajímá! Navíc si ráda povídám i s cizími lidmi a myslím, že mám docela dar získat jejich důvěru. Čím jsem starší, tím víc si cením upřímnosti, a když ji z druhého vycítím, velmi si jí vážím.
