21. března 2018
Co mají společného herečka Eliška Balzerová a režisér Jiří Vejdělek? V pořadí již druhý celovečerní film Tátova volha (právě běží v českých kinech), lásku k profesi a pohled na život – ten by se podle nich měl brát s lehkostí a nadhledem. A to i v okamžicích, kdy se náhodou zrovna nedaří...

Nedávno jsem slyšela zajímavé přirovnání, podle kterého je ­režisér jako hodinář. Musí pracovat ­velmi soustředěně, přesně a jemně… Souhlasíte s tím?

Eliška: Určitě, režie, ať už filmová či divadelní, je jemná, cizelérská práce.
Jirka: A hodně záleží na tom, s kým v tu chvíli pracujete – na muže musíte racionálně, na ženy zase přes emoce. Ono je to vlastně stejné jako v normálním životě. Já točím filmy hlavně se ženami a vždycky se snažím dodržovat jedno pravidlo – svoje herečky musím milovat a ony zase mě, protože jinak by tam scházela vzájemná vstřícnost.
Eliška: S Jirkou to prostě funguje. Když řeknu kolegyním, že jsem s ním pracovala, trochu mi, myslím, závidí. Jsem nadšená lyžařka, takže vám dám příklad ze sportu. Před pár dny se ptali trenérů dvojnásobné olympijské vítězky Ester Ledecké, v čem spočívá tajemství jejího úspěchu, a oni odpověděli, že má prvotřídní cit pro linku trati. Prý jí stačí říct, která je ideální, a ona se jí drží. No a my, herečky a herci, jsme na tom stejně – Jirka nás navede na trať, my mu věříme a „jedeme“.


Jaké to bylo, navádět hned dvě herečky najednou – tedy Elišku a Tatianu Vilhelmovou, která v Tátově volze hraje její dceru?

Jirka: Je mi jasné, na co narážíte. Sám jsem slyšel pár výživných historek o tom, jak to vypadá, když se na place sejdou dvě velké hvězdy. Čekal jsem, jestli nebudu drezér… Dámy si ale fantasticky vyhověly. Nebraly si navzájem prostor, nelezly si do zelí, ale naopak spolu krásně ladily. Elišku už jsem znal, ale s Táňou jsem pra­coval poprvé. Překvapilo mě, jaký má drajv a energii. Nerad herce tlumím,­ ale v tomhle případě musela výrazně ubrat a proměnit se v introvertní mladou ženu s vnitřní ­silou. Ale ona na to bez problémů přistoupila a zahrála to úžasně.
Eliška: Musím říct, že Tánino herectví obdivuju a mám ji ráda. Sedly jsme si. Chodily jsme spolu na večeře, pily víno. Otevřely jsme si srdce a zjistily jsme, že nás spojuje jedna podstatná životní zkušenost – obě dvě jsme totiž v patnácti letech odešly z domova a postavily se na vlastní nohy. Všechno od té chvíle jsme si musely vydobýt samy, nikdo nás nepolitoval, když jsme si nabily čumák… Díky tomu jsme si kolem sebe vytvořily jakousi ochrannou zeď. A hledaly životního partnera, který by ji rozbil, vzal nás do náruče a ochránil. Obě jsme ho, myslím, našly. Už nemusíme být tak tvrdé bojovnice jako dřív, ale když je potřeba, nebojíme se ozvat a stát si za svým.
Jirka: A to je důvod, proč vážné scény našeho filmu vycházejí tak silně a autenticky – dámy do toho daly kus sebe a navzájem se podporují. Člověk to sleduje a jihne.