4. dubna 2018
Hrála v divadle i ve filmu, tancovala, psala, zpívala, pomáhala ohroženým dětem… až málem vyhořela. A tak si Marie Doležalová naordinovala roční pauzu, aby načerpala novou energii i životní zážitky. Podařilo se.

Jste nejen herečka, ale i moderátorka, která bez problémů zvládne přímý televizní přenos. Říká vám něco stres?

To víte, že ano. Když mě čeká živé moderování nebo třeba premiéra v divadle, cloumá to se mnou a dost to prožívám – chodím po bytě jako zuřivá lvice v kleci a nevím, co se sebou. Ale za ta léta jsem se naučila, že všem těm negativním pocitům musím nechat volný průběh. Jasně, není to příjemné, ale naprosto namístě. Tréma a nervozita nejsou totiž nic jiného než známka toho, že se organismus chystá podat určitý výkon. Je soustředěný a napnutý k prasknutí. Když je pak po všem, dojde k druhému extrému – dostaví se pocit fantas­tického uvolnění. Člověku se uleví, že to má za sebou a prožívá ­skoro až euforii.


Ta euforie musí být o to větší, když navíc víte, že jste přispěla na dobrou věc – ve vašem případě pomohla ohroženým a znevýhodněným dětem, jimž se věnujete už čtvrtým rokem. Kde se ve vás vzala ta potřeba starat se o ostatní?

Ten impulz přišel zvenčí – oslovili mě lidé z Nadace rozvoje občanské společnosti, kteří sháněli patronku pro svůj projekt ­Pomozte dětem. Nehledali jen známou tvář, ale někoho, kdo se opravdu zapojí. A to mě nadchlo. Od dětství jsem organizační typ. Vždycky jsem připravovala besídky, oslavy pro kamarády a různá školní vystoupení. Baví mě „tahat za nitky“ a mít svoji zodpovědnost. V tomhle případě jsem dostala volnou ruku a mohla se opravdu vyřádit. Třeba jsem si ­vymyslela benefiční večer, kterému říkám Šansoniéra. ­Jednou za rok se sejdou herci z různých pražských ­divadel a baví diváky svým zpěvem. Bývá to takový hodně veselý večírek plný energie a improvizace. Co se vybere na vstupném, to putuje dětem. I když je charita u nás vnímána s lehkou skepsí – Češi si nenechají nic namluvit a dávají si pozor na to, do čeho investují – daří se nám vybírat velmi slušné částky. Důkazem je i naše další sbírková akce Peříčkový týden, která momentálně běží. Kdo do ní přispěje, dostane na památku originální brož s peříčky.

Jste evidentně v jednom kole. Máte vůbec čas sama na sebe?

Mám, protože si to pečlivě hlídám. Několik let jsem intenzivně pracovala – nejdřív jsem hodně točila, pak hrála divadlo, tancovala ve StarDance. A pak jsem najednou došla do bodu, kdy mi bylo jasné, že musím zvolnit, jinak vyhořím. A tak jsem si loni naordino­vala naprosto pohodový a klidný rok. Dovolila jsem si ten „luxus“, že jsem svůj čas a energii investovala jen do toho, do čeho jsem chtěla.

Co přesně to bylo? Vrhla jste se třeba na cestování?

Taky. Jezdila jsem za svým přítelem Markem, který vystupoval po Evropě s Divadlem bratří Formanů. Byla jsem za ním v Paříži nebo v belgických Antverpách a moc jsem si to užila. Ten pocit, kdy se ráno probudíte a nic nemusíte, je k nezaplacení. Chodila jsem na dlouhé procházky, přemýšlela, vrhala se na sepisování svých zážitků z dětství. Konečně jsem měla čas na rodinu a kamarády, kteří mě normálně moc nevidí. Musím říct, že to byl moc hezký rok.

Žádné výčitky, že o něco přicházíte, se neobjevily?

Ne, protože jsem si to tak nastavila v hlavě. Bylo to moje dobrovolné rozhodnutí. Sice jsem odmítla několik zajímavých nabídek, ale s naprosto čistým svědomím. Udělala jsem to pro sebe. Když jsem se pak na podzim vrátila zpátky a začala zkoušet nové představení, cítila jsem se úplně jinak. Najednou jsem byla plná síly a nadšení. Připadala jsem si jako po ­škole – natěšená na všechno, co přijde. A to je moment, ke kterému jsem chtěla dojít. V naší profesi člověk čerpá ze sebe, takže vyloženě potřebuje někde ­nabírat energii. I životní zážitky.

Přišla jste na to brzy – je vám teprve jednatřicet.

Já takové věci řeším už docela dlouho. Možná za to může fakt, že jsem lehce unavitelná, nebo dnešní stresová doba, která tlačí na výkon a sebeprezentaci. Kdo od rána do večera nepracuje a nesděluje svoje pocity online, jako by nebyl. Přiznám se, že mě tohle soutěžení nebaví. Je v tom až moc mužské tvrdé energie. Já mám ráda přirozenost, klid a pohodu. Dělám věci radši pro radost než pro efekt.

Proč se Marie nechala ostříhat a změnila barvu vlasů? Jaké je její soužití s tanečníkem Markem Zelinkou? A plánují nějaký společný projekt? To vše se dozvíte v rozhovoru v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji.