10. května 2018
Romanu Vojtkovi se daří, na co sáhne: hraje v divadle i v televizi, zpívá v muzikálech, tančí, moderuje. K tomu je vzorným tátou dvou malých dětí. Milující a milovaný. Štěstí mu ale rozhodně nespadlo jen tak z nebe.

Na ­rozhovor jste ­dorazil ­po ­ranním ­natáčení ­seriálu ­Ulice. Jak ­snášíte ­vstávání?

Záleží na tom, proč člověk vstává, ale vesměs mi to nevadí. Jsem ­zvyklý z doby, kdy jsem pět let natáčel se­riál Vyprávěj. ­Tehdy jsem čas­to míval na­ří­ze­ného bu­díka na půl šestou. Přežil jsem to ve zdraví a navíc v pohodě. Mám totiž práci, kterou jsem si vybral. Je to můj koníček, ­takže ­nemám důvod se na ­nový den netěšit.

Zvonění ­budíku v ­tuhle „­nekřesťanskou ­dobu“ je ­možná i ­vzpomínkou na ­časy, kdy jste ­pracoval ­jako ­soustružník?

Je to tak. Po zá­kladce jsem šel na učňák a ­poté rovnou do továrny, kde jsem od ­šesti stál „na značkách“. Ale ­dlouho jsem tam nevydržel – měl jsem maturitu, a tak jsem zkusil při­jí­mačky na vysokou školu. ­Vzali mě na brněnskou ­JAMU na ­obor mu­zi­ká­lové herectví a od té ­doby jsem na soustruh nesáhl.

Jinak se člověk cítí ve dvaceti, jinak v šestačtyřiceti. ­Jak ­jste na tom po fyzické stránce?

Jsem svěží, ­krásný a ­plný života… Ale vážně: mohl bych si stěžovat, ale za­prvé nechci a za­druhé ubí­ha­jící ­léta neprožívám. V ­dubnu jsem měl na­ro­ze­niny a na vte­řinu zaváhal, kolik mi to ­vlastně je. ­Starý si roz­hodně nepřipadám, i když mě v posledních týdnech ­bolí kolena. Ale to má svůj pro­zaický důvod – byl jsem s ­dětmi ve spor­tovní ­hale a skákal ­salto vzad. Asi jsem si na­táhl vazy, ale ­těší mě, že jsem to dal.

Pů­so­bíte vy­lo­ženě spo­ko­jeně a vyrovnaně. Jaká je realita?

Stejná, už ně­kolik let mám moc ­hezké období. Sa­mo­zřejmě se na­jdou dny, si­tuace a problémy, ­které nejsou ­zrovna příjemné, ale ­obecně se po­va­žuju za ve­lice šťast­ného ­chlapa – mám dvě fan­tas­tické ­děti a úžasnou přítelkyni, s níž jsem ne­sku­tečně ­šťastný. Nic mi nechybí. Ta­kové ty ­věčné stě­žo­vače nechápu. ­Každý ­máme možnost ­volby a mů­žeme si se svým životem dělat, co chceme.

K tomu jste došel úplně sám, nebo vás ­někdo inspiroval?

Kdybych kolem ­sebe neměl lidi, ­kteří mě vedou a po­má­hají mi v osobním rozvoji, nebyl bych ur­čitě tam, kde jsem. Myslím si, že člověk by měl na ­sobě ne­u­stále pracovat. ­Každý den ­máte možnost se ­něco no­vého naučit, nad něčím se zamyslet… Ale nerad bych teď působil nějak „mudroprdně“. Každý si musí srovnat v hlavě, jak chce žít – ­jestli ­bude nadávat na ­celý svět a ztrácet tím energii, ­nebo přijme zodpovědnost za ­svoje ­činy a ­vezme život do svých rukou.

Před rokem jsem vás viděla na pražské přednášce irské ­mystičky a spisovatelky Lorny Byrne, která od dětství vidí a ­komunikuje s anděly. Věříte takovým věcem?

Ano, věřím. ­Sice nejsem ob­da­řený ta­ko­vými smysly, abych viděl to, co Lorna, ale vůbec mi to nevadí. Ne­po­tře­buju hma­ta­telné důkazy, i když je mi jasné, že ně­ko­mu přijde přinejmenším ­zvláštní komunikovat s někým, kdo ­vlastně neexistuje… Já to ale dělám ­každý den. Mám ­svoje rituály, modlitby, ­které používám. Je to ­běžná součást ­mého ži­vota i ná­hledu na svět.

Neoddělitelnou součástí vašeho života jsou také děti – ­osmiletá Edita a tříletý Benedikt. Jak často se s nimi coby ­rozvedený rodič vidíte?

Dohromady to ­dělá nějakých třináct dní v měsíci. ­Díky ­tomu jsem si upravil režim – snažím se ­práci poskládat tak, abych in­ten­zivně pracoval ve dnech, kdy je nemám. Na­štěstí mi na na­tá­čení a v divadlech vy­chá­zejí do­cela vstříc. Jsem jim vděčný, pro­tože si moc ­dobře uvědomuju, jak čas s ­dětmi letí, a hlavně, že se ­nedá vrátit. Ne­dávno jsem Be­ne­dikta učil na odrážedle. Teď už má kolo… Za ­chvilku ­bude v pu­bertě a tatínek ho ne­bude zajímat. ­Radši ­budu míň pracovat, abych si ­jeho i Editu pořádně užil.

Dětský svět ­dneska ovlá­dají mo­bilní telefony, tab­lety a počí­tače. Jste benevolentní, ­nebo svým dětem ­mo­derní technologie dávkujete?

V první řadě používám ­zdravý rozum. Elek­t­ro­nice se člověk nevyhne, je to styl života. My jsme ­kdysi sbí­rali céčka a po­slou­chali kazety, ­dnešní ­děti ­mají tab­lety a mobily. Ne­za­ka­zuju jim to, ale ­taky se snažím, aby ­měly co ­nejvíc autentických zážitků. Ča­sto cho­díme do přírody, jez­díme na kolečkových bruslích, le­zeme po ho­ro­le­zecké stěně. Vy­u­ží­váme kaž­dou možnost někam jít a užít si to. Ale když ­chtějí koukat na ­pohádku, ­žádný problém.

Dětem se věnujete společně se svou pří­telkyní, herečkou a zpěvačkou Petrou ­Vraspírovou. Seznámili jste se při práci?

Ano, po­znali jsme se při zkou­šení mu­zi­kálu Mam­ma Mia!, ve kterém před­sta­vuje ­moji dceru. Ji­s­kra ale pře­sko­čila až o několik mě­síců poz­ději – když jsem v Plzni, kde Pe­tra ­hrála v Di­va­dle Jo­sefa Ka­je­tána Tyla, natáčel hu­dební komedii De­ci­bely lásky. Coby bo­hatý podnikatel jsem jezdil po ná­mě­stí ve sportovním ka­b­rio­letu a v ­jednu ­chvíli si všiml, že ­sedí s ko­legy na zahrádce. Tak jsem na ni zamával a poz­ději si přisedl. Po­ví­dali jsme si, ­další den to zo­pa­ko­vali a ­velmi ­rychle zjistili, že jsme ­jedno ­tělo a ­jedna ­duše. A to ­trvá už dva a půl roku.

Čím si Romana získala jeho o patnáct let mladší partnerka? A proč se každoročně účastní AVON pochodu za zdravá prsa? To vše se dozvíte v rozhovoru v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. I s přílohou Krásná do plavek pouze za 35 Kč!