9. listopadu 2018
Hraje v divadle i ve filmu (aktuálně třeba ve Sci-fi komedii Mars nebo v televizním seriálu Stylista), režíruje dokumenty, zpívá, předvádí módu. Petra Nesvačilová odmalička ví, co chce, a jde si za tím.

Máte za sebou podzimní výlet do Paříže, kde vám na zpáteční cestě do Prahy uletělo letadlo. Jak v takových stresových ­situacích reagujete? Jste panikářka, nebo se vám daří zachovávat ledový klid?

Jak kdy. Většinou jsem uvnitř rozhozená a nemám daleko k slzám, ale navenek to nepoznáte. Když jsem v průšvihu, snažím se zapojit mozek a najít východisko. Nezamrznu, jak se někomu stává, ale jednám. V tomhle případě mi bylo jasné, že si budu muset koupit novou letenku a smířit se s následky – tedy s tím, že pokud se mi do Čech nepodaří dostat v rozumnou dobu, zaplatím natáčení, které mě čekalo. Samozřejmě by to bylo pekelně drahé a komplikované, ale nějak bych to přežila. Jsou daleko horší věci… Naštěstí k tomu nedošlo.

Domů jste se tedy dostala včas?

Zaplať pánbůh ano – totálně vyčerpaná, ale šťastná. A s poučením, že příště se musím spoléhat jen a jen na sebe. ­Poslední den v Paříži jsem si totiž nezkontrolovala čas ­odletu a věřila kamarádce, která to popletla. V klidu a po­hodě jsem stála v Louvru u obrazu Mony Lisy, zatímco ­letadlo bylo už dávno ve vzduchu.

To jste asi musela být na kamarádku pěkně naštvaná…

Neudělala to schválně, jednoduše se přehlédla. Navíc to ­nebyl její let. Jestli bych měla být na někoho na­štvaná, tak jedině na sebe, že jsem byla tak lehko­myslná. Kdybych si to pohlídala, nestane se to. Ale jak se říká: chybami se člověk učí. Už dávno jsem přišla na to, že pokud chci ve svém životě něco změnit, někam se ­posunout, musím začít vždycky u sebe. Když si člověk ­jenom stěžuje a pasivně čeká, nic se nestane.

Řekla bych, že víte, o čem mluvíte – v osmnácti letech jste šla za školu a vyrazila na konkurz do pražského Divadla Na zábradlí. Ten jste vyhrála a získala roli v inscenaci Gazdina roba. Kde se ve vás taková odvaha vzala? Nebo to byla spíš pořádná dávka sebevědomí?

Prostě jsem si to přála a věřila tomu. Už jako malá jsem ­věděla, že chci být herečkou. Bavily mě lidské příběhy, dokonce jsem zpovídala rodiče, příbuzné a kamarády a na­táčela si je na kazety. Ty mám mimochodem dodnes schované. K tomu jsem hodně četla a chodila do dramatického kroužku, na zpěv a tanec. Když jsem pak během studia na gymnáziu zaslechla, že v jednom z mých nejoblíbenějších pražských divadel hledají mladou holku, neváhala jsem. Mezi všemi těmi zkušenými studentkami DAMU, JAMU a konzervatoře jsem musela vypadat jako UFO, ale právě to mi pomohlo – prý jsem působila zvláštně a neobroušeně. Netrpěla jsem žádnými manýrami, byla pro­fesionálním divadlem nepolíbená, ale ochotná se učit.

K divadlu patří bohémský styl života. Jak se vám, holce z Českých Budějovic, líbily pražské večírky a mejdany?

Moc! Byla jsem jako houba, která do sebe všechno nasává. Ale pozor, teď nemluvím o alkoholu, tomu jsem nikdy vyloženě neholdovala, ale o různých informacích, zážitcích a historkách. Na mejdanech jsem vždycky vydržela až do konce a pozorovala ostatní. Poslouchat takové bardy, jako třeba Leoše Suchařípu nebo Jiřího Ornesta, byl pro mě fantastický zážitek. Hodně jsem se ­nasmála a ještě víc se toho naučila. Byly to nádherné časy.

Jak se dělá špičkové divadlo, jste se učila za pochodu a přímo v praxi. Proč jste časem nezkusila přijímací zkoušky na konzervatoř nebo DAMU?

Nebyla jsem na konzervatoř zralá – cítila jsem, že potřebuju ještě nějaký čas strávit doma u rodičů. Normálně studovat a žít. Takže jsem byla na gymplu, kde jsem se dozvídala nové věci ze všech možných oborů. A v devatenácti jsem na vysokou školu šla, ale nebyla herecká, nýbrž fil­mová – vzali mě na katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Líbí se mi být nejenom před kamerou, ale i za ní. Jsem asi voyer – ráda sleduju ostatní. Momentálně například pro Českou televizi natáčím portrét režiséra Jana Hřebejka. Vím, že někteří lidé mají s mojí všestranností trochu problém – nevědí, do jaké profesní kategorie mě přesně zařadit. Já sama si s tím hlavu nelámu. Neřeším, jestli je to zrovna divadlo, film, režie, předvádění šatů pro kamarádku, módní návrhářku Josefinu Bakošovou, nebo zpěv. Nejdů­ležitější je, že mě to baví a vidím v tom smysl. Všechno to jsou věci, které živí můj vnitřní svět. Obohacují mě.

Působíte jako pohodářka, která ovšem ráda drží věci ve svých rukou. Jste taková i v partnerském vztahu?

Rozhodně nejsem silová a emancipovaná. Peču, vařím, ráda pečuji o domov a líbí se mi, když někdo pečuje o mě. Ale někdy bývám tvrdohlavá a hádám se. Teď nemyslím o prkotiny, spíš o určité principy, třeba politické. To se pak chovám jako Margaret Thatcherová… Není to se mnou někdy lehké. Všechno je to o komunikaci, a tu se pořád učím.

Co ve vztahu dvou lidí považujete za nejdůležitější?

V partnerství je pro mě důležitý respekt a úcta. A jak už jsem řekla, i komunikace. Uvědomuju si, že dnešní doba šťastným vztahům zrovna moc nepřeje. Lidi se rozcházejí jako na běžícím pásu. Co bylo včera, dneska už neplatí. Alespoň to vidím u svých kamarádek. Sama pocházím z jihočeské rodiny, kde se slaví diamantové svatby. Mám dvě úžasné babičky a obě se shodly na tom, že jsou přede mnou dva úkoly, prý nejtěžší v životě: mít dobrý partnerský vztah a dobře vychovat svoje děti. Zbytek je prý lážo plážo, což nám vnoučatům říkaly od dětství.

Jak se vám ony dva úkoly plní? V jaké jste momentálně fázi?

Před rokem jsem ukončila jeden důležitý vztah. Bylo to těžké, bolestné, ale nevyhnutelné. Od té doby se tak nějak rozkoukávám. Samozřejmě pominu-li fázi odpočinku a čištění. Nejsem typ, který by okamžitě skočil ze vztahu do vztahu. Nečekám, že mě nový partner zachrání. Ale teď se mám hezky a dál uvidíme.

Spousta žen si dneska na muže stěžuje – prý se z nich stali slaboši. Mají pravdu?

Já mám naštěstí kolem sebe silné mužské vzory: dědy, tátu, bráchu. Mají svoje ­chyby, ale jsou to chlapi, jak mají být. Hlavně říkají věci na rovinu, což je věc, která mi u ostatních občas chybí. Myslím si, že většina dnešních mužů se bojí komunikovat. Jsou asi pohodlní, nechtějí na vztahu pracovat, děsí se případného konfliktu. Věci řeší tak, že je vlastně ne­řeší… Na druhou stranu: my ženy jim v tom moc nepomáháme. Až moc okatě dáváme najevo, že všechno zvládneme samy. ­Chybí nám křehkost a něha. Příliš tlačíme na pilu. Podle mě je chyba na obou stranách – ženy by měly ubrat, muži přidat. Ale to jsou jen laické postřehy, které občas vnímám ze svého okolí, a vidím i výjimky. Ale všichni by měli, alespoň občas, odložit mobily a tablety. Vrátit se zpátky k normálnímu životu a autentickým prožitkům. Virtuální realita je úžasná, ale umělá. Chybí v ní skutečné emoce.

Profil na Facebooku a Instagramu ale máte?

Mám, a to především kvůli práci. Samozřejmě nejsem ­svatá a nebudu tvrdit, že se mi to čas od času nevymkne a na Instagramu nevisím hodinu. Visím! Ale uvědomuju si, že mi to bere čas i energii. Mám svoje hranice a nemyslím si, že bych byla závislá. Raději jsem s kamarády venku – v létě u vody, v zimě na horách. Ty miluju. Navíc nemám problém někam vyrazit sama. Třeba jsem odjela na čtyři dny do Barcelony. Seděla jsem na zahrádce u kávy, vyhřívala se na slunci, pozorovala lidi a psala.

Jak si Petra užila tři týdny v americkém Utahu, kde pod dohledem NASA natáčela sci-fi komedii Mars? To se dozvíte v rozhovoru, jehož celé znění najdete v časopise Žena a život, které je právě v prodeji.