Máte za sebou podzimní výlet do Paříže, kde vám na zpáteční cestě do Prahy uletělo letadlo. Jak v takových stresových situacích reagujete? Jste panikářka, nebo se vám daří zachovávat ledový klid?
Jak kdy. Většinou jsem uvnitř rozhozená a nemám daleko k slzám, ale navenek to nepoznáte. Když jsem v průšvihu, snažím se zapojit mozek a najít východisko. Nezamrznu, jak se někomu stává, ale jednám. V tomhle případě mi bylo jasné, že si budu muset koupit novou letenku a smířit se s následky – tedy s tím, že pokud se mi do Čech nepodaří dostat v rozumnou dobu, zaplatím natáčení, které mě čekalo. Samozřejmě by to bylo pekelně drahé a komplikované, ale nějak bych to přežila. Jsou daleko horší věci… Naštěstí k tomu nedošlo.
Domů jste se tedy dostala včas?
Zaplať pánbůh ano – totálně vyčerpaná, ale šťastná. A s poučením, že příště se musím spoléhat jen a jen na sebe. Poslední den v Paříži jsem si totiž nezkontrolovala čas odletu a věřila kamarádce, která to popletla. V klidu a pohodě jsem stála v Louvru u obrazu Mony Lisy, zatímco letadlo bylo už dávno ve vzduchu.
To jste asi musela být na kamarádku pěkně naštvaná…
Neudělala to schválně, jednoduše se přehlédla. Navíc to nebyl její let. Jestli bych měla být na někoho naštvaná, tak jedině na sebe, že jsem byla tak lehkomyslná. Kdybych si to pohlídala, nestane se to. Ale jak se říká: chybami se člověk učí. Už dávno jsem přišla na to, že pokud chci ve svém životě něco změnit, někam se posunout, musím začít vždycky u sebe. Když si člověk jenom stěžuje a pasivně čeká, nic se nestane.
Řekla bych, že víte, o čem mluvíte – v osmnácti letech jste šla za školu a vyrazila na konkurz do pražského Divadla Na zábradlí. Ten jste vyhrála a získala roli v inscenaci Gazdina roba. Kde se ve vás taková odvaha vzala? Nebo to byla spíš pořádná dávka sebevědomí?
Prostě jsem si to přála a věřila tomu. Už jako malá jsem věděla, že chci být herečkou. Bavily mě lidské příběhy, dokonce jsem zpovídala rodiče, příbuzné a kamarády a natáčela si je na kazety. Ty mám mimochodem dodnes schované. K tomu jsem hodně četla a chodila do dramatického kroužku, na zpěv a tanec. Když jsem pak během studia na gymnáziu zaslechla, že v jednom z mých nejoblíbenějších pražských divadel hledají mladou holku, neváhala jsem. Mezi všemi těmi zkušenými studentkami DAMU, JAMU a konzervatoře jsem musela vypadat jako UFO, ale právě to mi pomohlo – prý jsem působila zvláštně a neobroušeně. Netrpěla jsem žádnými manýrami, byla profesionálním divadlem nepolíbená, ale ochotná se učit.
K divadlu patří bohémský styl života. Jak se vám, holce z Českých Budějovic, líbily pražské večírky a mejdany?
Moc! Byla jsem jako houba, která do sebe všechno nasává. Ale pozor, teď nemluvím o alkoholu, tomu jsem nikdy vyloženě neholdovala, ale o různých informacích, zážitcích a historkách. Na mejdanech jsem vždycky vydržela až do konce a pozorovala ostatní. Poslouchat takové bardy, jako třeba Leoše Suchařípu nebo Jiřího Ornesta, byl pro mě fantastický zážitek. Hodně jsem se nasmála a ještě víc se toho naučila. Byly to nádherné časy.
Jak se dělá špičkové divadlo, jste se učila za pochodu a přímo v praxi. Proč jste časem nezkusila přijímací zkoušky na konzervatoř nebo DAMU?
Nebyla jsem na konzervatoř zralá – cítila jsem, že potřebuju ještě nějaký čas strávit doma u rodičů. Normálně studovat a žít. Takže jsem byla na gymplu, kde jsem se dozvídala nové věci ze všech možných oborů. A v devatenácti jsem na vysokou školu šla, ale nebyla herecká, nýbrž filmová – vzali mě na katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Líbí se mi být nejenom před kamerou, ale i za ní. Jsem asi voyer – ráda sleduju ostatní. Momentálně například pro Českou televizi natáčím portrét režiséra Jana Hřebejka. Vím, že někteří lidé mají s mojí všestranností trochu problém – nevědí, do jaké profesní kategorie mě přesně zařadit. Já sama si s tím hlavu nelámu. Neřeším, jestli je to zrovna divadlo, film, režie, předvádění šatů pro kamarádku, módní návrhářku Josefinu Bakošovou, nebo zpěv. Nejdůležitější je, že mě to baví a vidím v tom smysl. Všechno to jsou věci, které živí můj vnitřní svět. Obohacují mě.
Působíte jako pohodářka, která ovšem ráda drží věci ve svých rukou. Jste taková i v partnerském vztahu?
Rozhodně nejsem silová a emancipovaná. Peču, vařím, ráda pečuji o domov a líbí se mi, když někdo pečuje o mě. Ale někdy bývám tvrdohlavá a hádám se. Teď nemyslím o prkotiny, spíš o určité principy, třeba politické. To se pak chovám jako Margaret Thatcherová… Není to se mnou někdy lehké. Všechno je to o komunikaci, a tu se pořád učím.
Co ve vztahu dvou lidí považujete za nejdůležitější?
V partnerství je pro mě důležitý respekt a úcta. A jak už jsem řekla, i komunikace. Uvědomuju si, že dnešní doba šťastným vztahům zrovna moc nepřeje. Lidi se rozcházejí jako na běžícím pásu. Co bylo včera, dneska už neplatí. Alespoň to vidím u svých kamarádek. Sama pocházím z jihočeské rodiny, kde se slaví diamantové svatby. Mám dvě úžasné babičky a obě se shodly na tom, že jsou přede mnou dva úkoly, prý nejtěžší v životě: mít dobrý partnerský vztah a dobře vychovat svoje děti. Zbytek je prý lážo plážo, což nám vnoučatům říkaly od dětství.
Jak se vám ony dva úkoly plní? V jaké jste momentálně fázi?
Před rokem jsem ukončila jeden důležitý vztah. Bylo to těžké, bolestné, ale nevyhnutelné. Od té doby se tak nějak rozkoukávám. Samozřejmě pominu-li fázi odpočinku a čištění. Nejsem typ, který by okamžitě skočil ze vztahu do vztahu. Nečekám, že mě nový partner zachrání. Ale teď se mám hezky a dál uvidíme.
Spousta žen si dneska na muže stěžuje – prý se z nich stali slaboši. Mají pravdu?
Já mám naštěstí kolem sebe silné mužské vzory: dědy, tátu, bráchu. Mají svoje chyby, ale jsou to chlapi, jak mají být. Hlavně říkají věci na rovinu, což je věc, která mi u ostatních občas chybí. Myslím si, že většina dnešních mužů se bojí komunikovat. Jsou asi pohodlní, nechtějí na vztahu pracovat, děsí se případného konfliktu. Věci řeší tak, že je vlastně neřeší… Na druhou stranu: my ženy jim v tom moc nepomáháme. Až moc okatě dáváme najevo, že všechno zvládneme samy. Chybí nám křehkost a něha. Příliš tlačíme na pilu. Podle mě je chyba na obou stranách – ženy by měly ubrat, muži přidat. Ale to jsou jen laické postřehy, které občas vnímám ze svého okolí, a vidím i výjimky. Ale všichni by měli, alespoň občas, odložit mobily a tablety. Vrátit se zpátky k normálnímu životu a autentickým prožitkům. Virtuální realita je úžasná, ale umělá. Chybí v ní skutečné emoce.
Profil na Facebooku a Instagramu ale máte?
Mám, a to především kvůli práci. Samozřejmě nejsem svatá a nebudu tvrdit, že se mi to čas od času nevymkne a na Instagramu nevisím hodinu. Visím! Ale uvědomuju si, že mi to bere čas i energii. Mám svoje hranice a nemyslím si, že bych byla závislá. Raději jsem s kamarády venku – v létě u vody, v zimě na horách. Ty miluju. Navíc nemám problém někam vyrazit sama. Třeba jsem odjela na čtyři dny do Barcelony. Seděla jsem na zahrádce u kávy, vyhřívala se na slunci, pozorovala lidi a psala.
Jak si Petra užila tři týdny v americkém Utahu, kde pod dohledem NASA natáčela sci-fi komedii Mars? To se dozvíte v rozhovoru, jehož celé znění najdete v časopise Žena a život, které je právě v prodeji.
