20. listopadu 2017
Je to někdy pořádný fofr. Ovšem s odstupem času to všechny vidíme jinak. Proto jsme se žen, které mají tu největší honičku za sebou, zeptali, jak to vlastně všechno zvládly. Pomůžou vám jejich zkušenosti?

V aktuálním vydání Ženy a život (které je právě v prodeji – s nádhernou vánoční přílohou Chuťovka jen za 35 Kč!) se věnujeme tématu, jak skloubit práci a péči o děti. Na Facebooku Ženy a život se můžete zapojit do diskuze a vyhrát krásný dárek, na tomto místě si můžete přečíst příběhy žen, které to – každá po svém – zvládly.

Když byly děti malé, podřídila jsem se profesně rodině. Nikdy mě ale nenapadlo, že by to mělo být jinak a že jsem se obětovala. Neměla jsem ani chůvu, ani někoho na výpomoc s úklidem. A tak jsem učila na částečný úvazek (tedy v podstatě za kapesné), protože syn byl
často nemocný a lékaři mu nedoporučovali pobyt ve školce. Prázdniny byly ovšem velká výhoda. Manžel i babičky byli zaměstnaní, děti by mi neměl kdo hlídat. Základem spokojenosti podle mě je uvědomit si, že nemůžete chtít vše! Dítě a svoboda se vylučují. „Omezení“, která mateřství přináší, jsou přece přirozená a naštěstí dočasná. Irena Dyntarová (52, učitelka)

Šla jsem do práce po dvou letech mateřské s dvojčaty. nejvíc mi v té době pomohlo, když někdo z rodiny místo mě nakoupil, případně maminka uvařila a já jen ohřívala jídla z mrazáku. Bez této pomoci bych první roky nepřežila, protože jsem navíc onemocněla
boreliózou a byla velmi zesláblá. Dagmar Pešková (38, administrativní síla)

Radit se nedá, každá žena má jiné podmínky. Mě partner opustil, když nejstaršímu z našich tří dětí bylo sedm. Bydleli jsme v Praze, rodiče na Moravě. Dopadlo to tak, že jsem se na pár let „potupně“ vrátila k našim a našla si tam i práci. Sama jsem to s dětmi prostě nezvládla! Jana Přikrylová (40, vedoucí pizzerie)

Otěhotněla jsem v posledním ročníku studia a koncipientské období prožívala s malým synem. Tchyně i můj tatínek už byli naštěstí v důchodu. Bez jejich pomoci s vyzvedáváním ze školky a hlídáním v době jeho nemoci bych musela obor opustit. Koncipienti jsou špatně placené „holky pro všechno“, prostě spousta práce za minimum peněz. Protože manžel je můj spolužák, procházeli jsme koncipientským obdobím zároveň. V té době byly velmi populární články o úspěšných ženách, které prezentovaly, že se při dobré logistice dá zvládnout jak kariéra, tak rodina. Pokud tou logistikou mysleli zapojení příbuzných, tak souhlasím. Spolužačky, které pomoc s dítětem neměly, musely obor opustit. Jitka Koželuhová (36, právnička) 

Nad idylickým líčením, jak jde krásně skloubit mateřství a manažerská pozice, se většinou pousměju. Jsou dny velmi náročné a dny, kdy to jde snáz. Hledání kompromisů ale dává smysl jedině tehdy, když vás práce baví. Plus když se vykašlete na perfekcionismus a řešíte priority. Některý den je to prezentace v práci, jindy synův vánoční večírek. Práci a soukromí dnes už oddělit nejde, obojí se prolíná. Realita je pak ­taková, že pokud dítě zrovna stůně, tak to opravdu nepustíte z hlavy. A pokud se naopak něco děje v práci, řešíte to i o dovolené.
Sama jsem postupně musela dojít k tomu, že být perfektní na všech frontách nejde! A že v tom žonglování mezi prací a dítětem je dobré neza­pomínat na partnera! V určitém momentu jsem došla do bodu, kdy jsem se rozhodla věnovat se přednostně synovi. Firmu jsem opouštěla s tím, že nemám jasno, co bude profesně dál, spokojenost dítěte byla primární. Vůbec o nic jsem nepřišla, naopak jsem si vybírala z nabídek. Do práce se ­vracím plná energie a s širším pohledem na svět. Martina Grygar Březinová (42, top manažerka, kvůli synovi si dala rok pauzu)