26. března 2018
Jana Preissová nedává rozhovory na potkání, své soukromí si chrání a nechce se opakovat jen proto, že ji stále kdekdo má za maminku z jejích nejslavnějších filmů – Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Jejím živlem je ale především divadlo, pojďme si tedy povídat o něm. Právě září v představení Stavovského divadla Noční sezóna.

Hra Rebeccy Lenkiewiczové je taková ulítlá rodinná terapie z Irska, jak si ji užíváte?

Na Noční sezónu se mě teď chtějí ptát všichni, jako bych nic jiného ani neudělala!

Předpokládám ale, že o známých a oblíbených filmech, které jste dělala s Marií Poledňákovou, se bavit netoužíte…

Ne, to skutečně ne. Ale ne kvůli Marii nebo Tomáši Holému, který byl takový můj další syn a u něhož pořád špatně nesu, že zemřel tak nešťastně a tak mladý. Ale to všecko si ­každý může najít v jiných rozhovorech.

Tak se přece jenom vraťme k Noční sezóně a zájmu o ni – vždyť je fajn mít hit, ne?

No jo, jenže mluvím tam sprostě! Tedy zazní tam sice asi jen pět sprostých slov, ale to ­byste koukal, kolik zejména starších ­diváků si stěžuje, že je to vul­gární hra a že ­nepatří do ­Národního divadla.

Taky jsem to slyšel. Jenže oni, pokud jsem to ­zachytil správně, si nestě­žují na vulga­ritu v Národním ­divadle, ale na to, že vulgární jste v něm právě vy.

Jedna paní mi na besedě po představení řekla, že její přítelkyně kvůli tomu sprosťáctví odešla z divadla, ne­unesla to. Odpověděla jsem jí, že odejít z divadla samozřejmě je svobodné rozhodnutí každého, já bych nikdy nikoho nenutila poslouchat něco, co poslouchat nechce. Ale říkám vám sama za sebe, že jsem první, která kdy nechtěla na scéně jakéhokoli divadla, nejen Národního, mluvit sprostě. ­Jenže tak je hra napsaná, to se nedá nic dělat. Jsou to komentáře rodinných situací, které se mnohdy nedají vyjádřit jinak než vulgarismem. Ostatně i sprosté slovo se dá říct hezky.

Mě pobavilo právě to pohoršení: jiní nadávat smějí, kdežto vy ne.

Protože mě všichni mají za nenápadnou ovečku, přitom já mám k vulgaritě taky někdy blízko. I v soukromí jsou situace, kdy – když je to nutné – řeknu ostré slovo. Buď jak buď, role v Noční sezóně je od Národního divadla dar. Je to hra o strastech a lásce jedné irské rodiny a je moc pěkná. I moje postava babičky je zajímavá, protože to není normální ­babička. Je to krásný a vědoucí šílenec. Ona moc dobře ví, co říká, a hezky využívá nevalného mínění okolí ve svůj prospěch. Všichni říkají „babička, to je magor“, na což ona reaguje ­pokojným rozhodnutím, že klidně magor bude, jen když ji nechají koukat na televizi a na její ­oblíbené pořady.