Taky slučujete konflikt s nepohodlím a se sociálně nepřijatelným postojem? Souhlasíte s názorem, že konfliktní chování (= hlasitá hádka) je známkou slabého charakteru, nízkého sebeuvědomění a nevyzrálé osobnosti? Že je neklamným ukazatelem nízké emoční inteligence? Taky jste většinou hodní a rozumní až do chvíle, kdy ve vás něco vybouchne jako napěchované piliňáky?
Tak já vám něco řeknu. Všechna tahle naše vnitřní prohlášení a sociálně kultivované pravdy jsou ďábelsky potlačené stíny, které vláčíme na svých bedrech. Jsou s námi, ať chceme, nebo ne. Náš mozek prostě má i tu útočnou polohu, kterou tolik zatracujeme.
A tak se zde nabízí otázka – jestliže v nás všech od nepaměti dříme sklon k dramatu, co kdyby tahle naše vrozená a prastará vlastnost byla užitečná? Co kdyby nám její přijetí pomohlo objevit nové obzory našeho emočního rozsahu a dodalo nám celistvosti, odvahy a životní energie?
Emoce v přetlaku
Hádka je totiž po čertech extrémní emoční počin. Nedá se skrýt. Je to zveřejněná emoce, transparentní vzrušení organismu, ničím nezastíraný výbuch sopky. Je tady a teď. Není pochyb, že se mezi aktéry něco děje. Někdo zaútočil, chtě nebo nechtě. Někdo se brání, jak umí. Většinou bazálně, primárně, autenticky. Energie burácí, vyvěrá a tryská mezi lidmi. Hromy a blesky a do toho hřmění slov. A pak adrenalinová sprcha a zvláštní pocit ukončení. To jak energie udělala svou práci a dala se do pohybu směrem ven.
Jestlipak vám tenhle proces něco vzdáleného nepřipomíná? Že ne? Že už jste zapomněli, jak jinak může také vypadat, když pustíme energii na špacír? Vzpomeňte si, jak chutná spontánnost, extáze z tance a pohybu, projevená, a nikoliv utajovaná vášeň, skákání radostí, těšení se z něčeho, co nám bere dech, hlasitý smích přímo ze srdce, dvouhlasný zpěv, co nám ladí, čirá radost v každém jejím projevu a podobě. Jestlipak si vybavujete, jak jsou podmanivé, žádoucí, nakažlivé a opojné? Mají stejnou kvalitu, tyhle naše extrémní lidské emoce... Obsahují živoucí energii. Až na to, že ty ohrožující a nekomfortní se učíme mírnit. Neprojevovat. Znecitlivovat.
Jenže je tu jeden háček. Naše emoce nelze znecitlivovat selektivně. Takže tak, jak tupíme hroty emocím hádky, vkrádá se nám do života otupení i z té opačné škály. Žijeme v emočním neutrálu, který maskujeme unikátně českým výrazem „pohoda“. Radost, vášeň, spontánnost a nespoutanost jsou v deficitu. Jak moc po nich toužíme! Vím to, protože ačkoliv jsem milá a nekonfliktní a laskavá, chvěju se při pomyšlení, že bych také mohla být rebelka, indiánská „Stojí-S-Pěstí“, rváčka. Něco mě na těch slovech nenechává klidnou a láká mě do hlubiny slasti sebevíry, síly, důstojnosti a seberespektu. Vás ne? Takže není divu, že když už nelze jinak a přetlak emocí se hlásí o slovo, rádi podlehneme svůdné, energizující, vášnivé hádce.
