22. října 2018
„Autismus unavuje, a to jím nemusíte ani trpět,“ píše ve své knize Autismus & Chardonnay Martin Selner. Svými příspěvky si získal spoustu fanoušků. Píše o své práci s autisty, ale mnohem víc o životě, lásce, vztazích a našich potřebách, Které máme všichni stejné, bez ohledu na diagnózu.

Proč jste se rozhodl pro studium speciální pedagogiky a práci v sociální sféře, s autisty?

Prvotní nasměrování přišlo určitě z rodiny. Když doma měla mamka rozečtenou knihu, pak byla rozhodně spíš o psychologii než o mate­ma­tice. A práce s autisty je součástí oboru, který jsem ­vystudoval. Ale částečně jsem se k ní dostal náhodou – prostě jsem přijal zajímavou pracovní nabídku. Autismus nebyla původně moje doména, během studia jsem se na něj nijak nespecializoval, ale dnes je součástí mého života.

Jsou muži pracující v sociálních službách spíše výjimkou?

Ženy převažují, ale mužů přibývá. Působí především v oborech, jako je etopedie, probační a mediační služba, vězeňství. V současnosti studuji sociální práci, kde mám kolegu, který pracuje s uprchlíky – možností realizace je zkrátka spousta. Mužský element je v sociální sféře velmi prospěšný. Chlapi jsou v ledasčem jiní, stejné věci chápou, řeší a zvládají jinak, což je vždycky přínosné.

Ovšem doma muži zásadní životní komplikaci, jako je narození postiženého dítěte, často nezvládnou…

Být rodič a být profesionál jsou dvě naprosto rozdílné věci. Když se narodí postižené dítě, člověk má vždy tendenci a potřebu hledat viníka. Podle toho, jací jsme povahou, hledáme viníka v genetice, v sobě, v partnerovi, Bohu nebo ve zdravotnickém personálu při porodu. Je to obrovská rána a každé pohlaví se s tím vyrovnává po svém. Jednou z možností pro muže, jak náročnou situaci řešit, je odejít od rodiny. Muži se odchází snáz, pro matku je to těžší. Ale ano, platí, že mnoho rodin, do kterých se narodí postižené dítě, se rozpadne.

Kdy se autismus u dětí nejčastěji poprvé projeví?

Často až po nástupu do kolektivu, do školky, nebo dokonce až na prvním stupni základní školy. Moje zkušenost je ovšem taková, že matky znají diagnózu o trochu dřív. Cítí nejistotu, tuší, že je něco v nepořádku.

Je dnes diagnostika lepší než dřív?

Určitě. Bohužel center, kde se dá autismus diagnostikovat, a lidí, kteří diagnostiku provádějí, je zoufale málo a čekací lhůty na odborná vyšetření jsou strašně dlouhé. Na vyšetření tak rodina čeká třeba i půl roku. Tahle doba je mnohdy tím nejtěžším, čím si matka projde. Když si nakonec vyslechne diagnózu, zpravidla se jí trochu uleví, protože ví, na čem je, a může se situací nějak pracovat.

Jsou rodiče, kteří si diagnózu nechtějí připustit?

Každý rodič chce mít zdravé dítě. Diagnóza autismu je mimořádně krutá. Je to nemoc, která se nevyléčí. Někdy si rodiče pravdu nepřipouštějí, problémy přecházejí s tím, že je dítě introvertní, nebo hledají jiné, příznivější diagnózy. Naštěstí je dnes větší osvěta, víc se o autismu mluví a ví, lidé jsou aktivnější, a tak jsou zpravidla matky iniciátorkami vyšetření. Dřív jsme se tvářili, že psychická onemocnění u nás neexistují, postižené děti se nerodí. Dnes se naopak mnozí lidé pozastavují nad tím, že je autistů víc. Nemusí to tak být, spíš máme lepší diagnostiku, díky níž se víc případů odhalí.

Jak vycházíte a spolupracujete s rodiči dětí, o něž pečujete?

Moje osobní zkušenost je, že čím líp vycházím s rodiči, tím víc pomáhám dětem. Náš cíl je společný, a když sladíme své cesty, jak k němu dojít, může být výsledek efektivnější. Každý rodič dělá, co může. Jako musím respektovat životní tempo svých klientů, musím respektovat životní tempo a možnosti rodičů. Primární je nikoho nesoudit.

Jste díky své práci tolerantnější k lidským odlišnostem?

S tím nemám a nikdy jsem neměl problém. Nejspíš je to naopak – díky této vlastnosti mohu dělat svoji práci.

A trpělivost vám nedochází? Nestane se, že svou denní dávku trpělivosti vyčerpáte v práci a pak už vám nezbývá?

Umím být trpělivý. Ale samozřejmě jak kdy a jak s kým. Díky své práci jsem se naučil čekat. Ale k tomu jsem si musel dojít, pochopit, že každý má jiné tempo. Vím, že když na své děti budu příliš tlačit, jen vše zhorším. A stres vede k agresi. Jedním z úkolů mé práce je klienty co nejvíce začlenit do společnosti, předkládat jim přiměřené stresory. I oni se učí toleranci, učí se reagovat na nenadálé situace. A já musím rozlišit, co je diagnóza, kterou nezměním, a co je projev chování, na němž se dá pracovat.

Máte všechny své klienty rád?

Někoho mám rád víc, někoho míň, ale skutečně je mám rád všechny. S každým si nejprve musím vybudovat vztah a pak teprve můžu začít něco měnit. Protože vztah je nástroj, s nímž pracuju. Samozřejmě mě někdy někdo naštve. S tím musím vnitřně pracovat, pátrat v sobě, proč se mě to osobně dotklo. Někdy je to těžké, potom je třeba pracovat racionálně, uvědomit si, co ­dělám za práci, proč ji dělám, s kým pracuju. Je potřeba to ­odfiltrovat, odreagovat se, s někým si o tom promluvit.

Je autismus dědičný?

Některé statistiky ukazují na určitou míru dědičné zátěže. Ovšem existují různé teorie, které se hodí různým lidem. Byznys s nadějí je nesmírně lukrativní věc – když někdo přinese lék na autismus a opře ho o nějakou svou teorii, jak onemocnění vzniká, má obrovskou šanci vydělat. Osobně jsem se ale zatím nesetkal s výkladem, který by mě stoprocentně přesvědčil. Je to podobné jako se schizofrenií, známe ji spoustu let, umíme ji diagnostikovat, léčit, ale nevíme stoprocentně, do jaké míry je vrozená a jakou roli hrají vnější vlivy.

Jako vychovatel jezdíte i na tábory pro autisty. Setkala jsem se s názorem, že jsou přínosné hlavně pro maminky, které si třeba po letech konečně na pár dní oddychnou. Souhlasíte?

Sociálních služeb je obecně málo, kapacity nestačí. Zařízení respitní péče, kam můžete dát dítě na víkend či týden, se ­často hledá velice těžko. Přitom pro rodiče je tahle služba ­nesmírně důležitá, často je to pro ně jediná šance, kdy si vzít dovolenou a být spolu. Ale pořád si myslím, že tábor něco přináší i dětem. Chovají se tam jinak, s sebou si přivezou jen svůj autismus a své rozmary nechají v Praze.

Celé znění rozhovoru a ukázku z knihy Martina Selnera Autismus a Chardonnay najdete v aktuálním čísle Ženy a život.