3. prosince 2018
Na každý jeho nový román či divadelní hru se stojí fronty. Není divu – dvaačtyřicetiletý Patrik Hartl je skvělý glosátor a pozorovatel života. Nic nelakuje narůžovo, přitom mu nechybí vtip, nadhled a lehkost.

Kdybyste byl postava ve své knížce, jak ­byste se popsal?

Já už to udělal – v mé nové knížce je postava jménem Dáša. To jsem já. V románu mám sice ženské tělo a ženské problémy, ale povahově jsem to já. Bavilo mě se do té holky obtisknout. Ale víc bych nerad prozrazoval…

Jaký pocit chcete u nás čtenářů vyvolat? Jak bychom se měli při čtení cítit?

Mám rád lidi a jsem hrozně rád na světě. A byl bych šťastný, kdyby to ostatní cí­tili stejně. Možná to zní banálně a kýčovitě, ale umět být spokojený s tím, jak a kde žiju, není jednoduché. Někdy nastane okamžik, kdy cítíte jakousi harmonii se světem. Jdete třeba po městě a najednou je vám celkem bezdůvodně dobře. Většinou ten příjemný pocit netrvá moc dlouho, protože se objeví nějaká komplikace. Život je festival problémů. Smršť drobných nepříjemností. Není snadné mezi těmi průšvihy pořád hledat něco pozitivního a cítit se fajn. Já se o to snažím a je to taky důvod, proč píšu.

O nás Češích se říká, že jsme notoričtí stěžo­vatelé. Uspokojit nás není jen tak.

Jeden filozof prohlásil, že člověka tvoří chuchvalec vášní, které nejde ukojit. Pořád chceme víc, než můžeme mít, a pokud možno dřív, než toho lze ­dosáhnout. Od zvířat nás odlišuje jakási neustále proměnlivá a neukojitelná touha. Lev, když se nažere, je spokojený. Lehne si a spí. Nic neřeší, dokud nedostane hlad nebo chuť skočit na samici. Je v pohodě a rozhodně nepřemýšlí o tom, že by si měl třeba jít lehnout k vedlejšímu stromu… Lidé ale neustále řeší, jestli by se jim někde jinde ne­leželo líp. Dráždí je vlastní představivost. Proto je těžké být spokojený sám se sebou. Mně osobně k té spokojenosti pomáhá fantazírování a psaní. A taky jídlo. Hrozně rád žeru…

Jak vnímáte dnešní vztahy? Je to s námi tak ­špatné, jak se tvrdí? Podle statistik se rozvádí ­téměř polovina manželství.

Já bych to tak tragicky neviděl. Sice jsem nežil v předchozích dobách, ale myslím si, že pod fasádou galantnosti se mezi muži a ženami kdysi v podstatě odehrávaly podobně bolestné konflikty, k jakým dochází dneska. I v secesi se lidi navzájem podváděli a za časů Karla Hynka Máchy se nějaký hulvát ožral a dal své ženě pár facek. Člověk jako živočich se příliš nemění. Spíš se mění způsob ­komunikace. Spousta témat už najednou není tabu, což přináší do partnerských vztahů nové komplikace. Když si chlap prolistuje pár ženských časopisů a zjistí, jak často je jeho vyvolená přesvědčována, že má při každém milování nárok na orgasmus, zasáhne ho to. Chtě nechtě znejistí, jestli ji dokáže uspokojit. Je to určitý moderní požadavek, jedno z nových témat dnešní doby. Dřív s tím problémem nebyli muži veřejně konfrontováni, takže byli sebevědomější. Nejsem si jistý, jestli jsou teď ženy sexuálně spokojenější. Sexuální revoluce dvacátého století vyústila překvapivě v to, že sami na sebe vytváříme dříve nepoznaný tlak. Podle dnešních měřítek je například naprosto nepřijatelná celulitida, přitom je součástí ženského těla od nepaměti. I Marilyn Monroe měla určitě na stehnech a zadku pomerančovou kůži. Dnešní ženy se ale za těch pár ďolíčků na stehnech neadekvátně stydí a mají z nich mindrák. Pod­léhají módním tlakům, i když jsou třeba inteligentní a vzdělané. Je to škoda. Muži mají rádi, když jsou ženy se svými těly spokojené. I když ta těla třeba nejsou dokonalá.

Na druhou stranu jsou dnešní ženy zjevně schopnější a soběstačnější, což zase řadu mužů děsí.

Odjakživa se mi líbily holky, které se o sebe do­kážou samy postarat. Přitahují mě daleko víc než puťky, co se na někoho pověsí. Dnešní vztahy mezi pohlavími jsou dobrodružné a nikdo neví, jak celý ten ženský emancipační proces dopadne… Těžko říct, jestli muži ustojí nároky, které na ně emancipované ženy kladou. Já jsem ale spo­kojený – mám chytrou a krásnou ženu, se kterou žiju už pětadvacet let. Začal jsem s ní chodit, když mi bylo šestnáct a jí patnáct. Náš vztah je gende­rově vyvážený, dobře se známe a nemusíme si nic doka­zovat ani se nijak přetlačovat. Nejsem lačný po jiných ­ženách, takže ani nemusím vstupovat do džungle moderních vztahů. To je celkem úleva.

To jste výjimka – neznám moc lidí, kteří by byli v osobním životě spokojeni.

Měl jsem štěstí. Prostě jsem natrefil na tu pravou. Hurá! Když jsem psal novou knížku, přemýšlel jsem o tom, že nám dnešní svět umožňuje téměř všechno – žijeme ve svobodné společnosti a v relativním blahobytu. Když člověk není neskromný, může celkem spokojeně žít. Přesto velké množství lidí spokojeně nežije a nedělá, co by chtělo. Dokonce třeba sdílí jednu domácnost s někým, s kým nechce. Tomu nerozumím. Kdyby mi má žena nevyhovovala, nebyl bych s ní. A vím, že ani ona se mnou. Některé moje kamarádky raději žijí samy než s idiotem. Přitom po vztahu touží, ale už se nespokojí s každým. Takovým ženám fandím a jejich způsob uvažování je mi sympatický.

Jste evidentně muž, který rozumí ženské duši. Uvědo­mujete si to?

To bych rozhodně neřekl. Necítím se být odborníkem na ženskou duši. Spíš nejsem takový ten vnitřně vyhraněný testosteronový chlapák. Mám v sobě spoustu ženských elementů a je mi vlastní určitá křehkost. To je možná důvod, proč si se ženami rozumím. Ledacos vnímám po­dobně jako ony. Na druhou stranu si nemyslím, že by mezi mužem a ženou byl tak enormní rozdíl. V řadě situací ­cítíme a uvažujeme stejně. Pochopitelně až na momenty, které jsou ovlivněny základními pudy. Když chlap vidí ­nahou ženu a líbí se mu, hned by to do ní napral. Možná to zní drsně, ale je to tak. Pokud by to bylo společností tole­rováno a nehrozily by z toho problémy, položil by ji bez ­váhání na lopatky. Jenže žena s takovou sexuální ­spon­taneitou určité problémy má. Většinou potřebuje cítit důvěrnou něhu, která jí pomůže se uvolnit. Není pro ni snadné roztáhnout nohy a nechat do sebe bušit, když k muži necítí lásku. I kdyby ji třeba přitahoval. Já ale taky potřebuju něhu a neuměl bych jen tak skočit na cizí holku. I kdybych z ní byl úplně hotovej. V tom jsem zženštilý. I když nemůžu otěhotnět…

Proč myslíte, že se někteří muži se ženami ne­dokážou normálně bavit?

Možná jim chybí společné téma. Když chlap čte výhradně Chrom a plameny, což je časopis o autech a motorkách, miluje fotbal, ragby a ultimátní rvačky v kleci, málokterá holka s ním naváže konverzaci. Prostě nenajdou styčné plochy… Přemíra testosteronu odsuzuje moderního muže k osamělosti.

Celé znění rozhovoru si přečtěte v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. Jen za 35 Kč!