24. září 2018
Jana Vožechová, ředitelka Nadace rozvoje občanské společnosti, má práci, která má smysl. A dělá ji s nesmírným nasazením a láskou. A když o ní vypráví, nejspíš vás napadne, jak krásný život žijete, když její pomoc nepotřebujete. A možná si i řeknete: neměla bych se také nějak zapojit?

Už od studií pracujete s ohroženými nebo znevýhodněnými dětmi i dospělými. Směřovala jste k takové práci odjakživa?

Vždycky jsem věděla, že chci být učitelkou. Vybrala jsem si speciální pedagogiku, kde se mi otevřelo téma dramaterapie. Byli jsme prvními absolventy tohoto nového oboru v České republice. V polovině čtvrtého ročníku jsem začala učit na Kladně v rehabilitační třídě, kde jsem měla šest dětí s různým typem kombinovaného postižení. To byla moje první velká životní škola.

Co je na takové práci nejtěžší?

Musíte mít stále otevřenou náruč, být laskavá, respektovat tempo dětí. A musíte je mít ráda, což není vždy lehké, protože se stane, že vás zbijí, pokoušou… Byly to už velké děti s autismem, poruchami chování, děti z ústavů, s psychickou deprivací z dětství, děti, které nikdy nezažily lásku a nedo­kázaly své emoce projevit jinak než násilím. Zároveň jsem působila v tamější pedagogicko-psychologické poradně jako psycholožka, speciální pedagožka a diagnostička. Při své práci jsem zjistila, že Kladno je nedostatečně pokryté prevencí šikany a drogových závislostí, a tak jsme s kolegyněmi založily neziskovou organizaci zabývající se prevencí na školách. O naše služby byl obrovský zájem.

Stihla jste při tom všem dostudovat?

V té době jsem si dodělávala v Olomouci doktorát, přednášela jsem studentům, což čas od času dělám dodnes. Je to pro mě neuvěřitelně cenná zkušenost, za kterou jsem moc vděčná. Dnešní studenti jsou strašně fajn, mají zájem, nasávají informace, jsou nadšení z přednášek lidí z praxe. Navíc fakulta v Olomouci je hodně otevřená novým inovativním přístupům, což je mimořádně motivující.

Jak se to všechno dalo časově zvládat?

Těžko, ale dalo. Krátce před státnicemi jsem se zúčastnila prvního výběrového řízení v životě a uspěla jsem. V nadaci Sirius jsem začala vést projekt primární prevence ohrožených dětí. Problém primární prevence je v tom, že je finančně mimořádně náročná, ale efekt nevidíte hned. Říká se, že trvá celou jednu generaci, než se ukáže, jestli bude mít nějaký efekt. Mým úkolem bylo vymyslet systém, který by ohroženým rodinám pomáhal, aby z nich děti nebyly odebírány. Česká republika je totiž bohužel stále na špici, co se týče počtu dětí umisťovaných do nejrůznějších zařízení.

Co vám práce v nadaci dala?

Předseda správní rady Jiří Šmejc a tehdejší ředitelka Lenka Šrámková mě naučili, že musím být vždy o pár kroků napřed před svým ­týmem. Že každá vynaložená koruna musí být vydaná efektivně. Učili mě ­logickému myšlení, přičichla jsem ke slovníku ­managementu. Dodnes se řídím pravidlem, že pokud projekt nedokážu napsat na papír o formátu A4 nebo ho graficky znázornit, je příliš složitý a bude i složité ho realizovat. Uvažování lidí v nadaci mi bylo blízké, protože bylo právě velmi logické a racionální.

Přitom právě racionalitu si s charitou člověk většinou nespojuje.

Mnozí považují lidi v neziskovém sektoru za idealistické ­sluníčkáře. Ovšem nezisková organizace funguje úplně stejně jako každá jiná firma. A málokterá má tolik auditů jako my! Což je samozřejmě v naprostém pořádku, hospodaříme s penězi z veřejných zdrojů i od zahraničních subjektů, tudíž naše práce musí být pod kontrolou.

Vaším největším projektem v nadaci Sirius byla výstava s názvem Moje cesta, představující život lidí s hendikepem. Jak na ni vzpomínáte?

Výstavě předcházel výzkum, z něhož vyplynulo, že hendikepované nejvíc trápí, když se na ně ostatní dívají skrz prsty, když si myslí, že je-li někdo nevidomý, je zároveň hloupý, ­je-li na vozíku, není soběstačný. Došlo mi, že obecný postoj k postiženým se nezmění jako mávnutím kouzelného proutku, lidé se s hendikepovanými musí setkat tváří v tvář.

Je náš rezervovaný přístup k hendikepovaným ještě pozůstatkem z dob komunismu, kdy byly ústavy vytlačované na periferii, aby postižení nebyli na očích?

O lidech s postižením se u nás nevědělo, ve školách se o nich neučilo, lidé je neznali. Lidé s postižením navíc ani neměli k dispozici dostatek kompenzačních pomůcek, takže nemohli moc vycházet z domova a byli závislí na péči rodičů. Technika jde v tomto oboru naštěstí neuvěřitelně dopředu.

Jak tedy výstava Moje cesta vypadala?

Představili jsme každodenní život lidí se zrakovým, sluchovým a tělesným postižením. Vystavili jsme bezbariérový byt, temnou chodbu simulující život zrakově postižených, přechody pro chodce, části dopravních prostředků… Výstava měla obrovský úspěch, vše si vyzkoušely desítky tisíc lidí, z pražského Výstaviště potom putovala dál do Brna a Ostravy. Obrovskou odměnou pro nás bylo, že jsme za ni dostali Equal Design Award od Czechdesign. Největší význam však měla pro lidi s postižením, kteří na výstavě pracovali jako průvodci. Jsou to schopní lidé, jejichž uplatnění na trhu ­práce je velmi komplikované. Chtějí pracovat, ale ­nedostanou k tomu příležitost. Bylo dojemné, když mi po skončení výstavy ­volali – vděční, že mají první položku do ­životopisu. Ovšem ne všichni postižení jsou nemocní od narození, jsou mezi nimi i mladí lidé, dříve úspěšní ve svých profesích, kteří třeba při autonehodě přišli o zrak a ze dne na den ztratili společenský statut i rodinu.

Jsme my Češi altruisté? Pomáháme rádi? To se dočtete v rozhovoru v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. S přílohou Kariéra a krásným voňavým dárkem na obálce!