14. července 2017
Kdysi se bez něj neobešel žádný večírek, dnes ho (kromě divadla) nabíjí příroda, klid a výlety do historie. Herec Jaroslav Plesl s příchodem čtyřicítky dozrál a našel vnitřní rovnováhu.
1 / 3

Patříte mezi herce, kteří jdou vyloženě z role do role. Jak moc si to užíváte?

Když mi začnou docházet síly, občas si povzdechnu, ale rozhodně si nestěžuju. Čekal jsem na to a jsem rád, že jsem se ­dočkal. Pamatuju časy, kdy jsem měl práce naopak málo – třeba po svém přesunu ze Zlína do Prahy. V Dejvickém divadle jsem byl nový a jiná práce než divadelní nebyla. Měl jsem spoustu volného času a nevěděl, co s ním. Práce herce je nevyzpytatelná. To, že se jeden rok v nabídkách přehrabujete, neznamená, že to další rok bude stejné. A vlastností mnoha herců včetně mě je, že buď kňouráme, že nic neděláme, nebo jsme z množství práce naopak unavení. Moc dobře si pamatuju, jak jsem čekal, až zazvoní telefon, a on nezazvonil. Takže i když je můj nynější program tak nabitý, jsem velmi spokojený.

Když jsme narazili na minulost, jak byste popsal svoje mladší já?

Ještě ve třiceti jsem měl pocit, že jsem nesmrtelný. Žil jsem jako bohém a divočil na flámech. A knížky jsme tam zrovna nečetli… Bylo to veselé, ale pak mi tělo začalo dávat najevo, že se chovám jako sebevrah.Signálem byla chronická nespavost, která ze mě dělala chodící mrtvolu. Byl jsem vyčerpaný, připadalo mi, že mám mozek větší než hlavu, nic mě nebavilo.Kdo nespavost nezažil, těžko pochopí, o čem mluvím, ale nepřál bych ji ani svému největšímu nepříteli. Je to utrpení. Samozřejmě alkohol či cigarety tomu rozhodně nepomůžou. Naštěstí jsem to po­chopil a začal řešit. S mejdany a s cigaretami jsem skončil. Přesněji řečeno, občas si nějakou slavnostní zapálím, ale dokouřím ji s bídou do poloviny.

1 / 3