Jako malý kluk rád kreslil, ale vysnil si, že bude hokejistou. A to se mu splnilo. Získal profesionální smlouvu ve Slávii, chytal extraligu a dostal se i na mistrovství světa juniorů. Před sebou měl slibnou kariéru, ale osud tomu chtěl nejspíš jinak. Patnáct let trávil veškerý čas na zimním stadionu a byl velkou nadějí tohoto sportu. Všechny pak překvapil, když se lukrativní kariéry vzdal a vrhl se do nejistot v uměleckém světě. „Měl jsem pocit, že lidsky stagnuju, a už jsem nechtěl chytat jenom gumu, ale začít i tvořit,“ říká. Na ledě mezi mistry ho tedy už neuvidíme, ale skrz svoji práci dobývá svět i tak. Jeho obrazy už visí na stěnách nejen jeho obdivovatelů, ale i v galeriích. A to není zdaleka vše, co tento mladý muž stihl.
Od kérek k obrazům
Když Lukáš Musil, který si říká Musa, téměř ze dne na den poslal hokejku k ledu, našel si kurzy kreslení a začal se učit malovat. „Já si myslím, že to všechno byla reakce na tu předešlou etapu hokeje. Tam je to všechno svázané pravidly a je tam jasný řád. Prostě jsem cítil, že chci být svobodný, byl jsem zvědavý a chtěl jsem poznávat,“ vysvětluje.
Barvy a plátna jsou teď Lukášovým životem. Jenže ještě před tím, nežli objevil svět obrazů a výstavních síní, stačil obrátit vzhůru nohama tatérský svět. Začalo to nevinně, když si nechal udělat svou první kérku. Proces jejího vzniku ho zaujal natolik, že si pořídil vlastní tetovací soupravu a zkoušel to taky. Učil se na pomerančích, potom zdobil sebe, bratra a kamarády. A už po roce měl první zákazníky. Tetování pojal jinak než ostatní a vytvořil si vlastní styl. Místo ornamentů, draků a probodnutých srdcí začal lidem na tělo malovat abstraktní obrazy. Způsob jeho tetování je jakýsi druh malby. Brzy se stal hvězdou v oboru a mít kérku právě od něj chtěl kdekdo. Před studiem, kde pracoval, se tvořily dlouhé fronty. Jeho talentu si všimli také v zahraničí a pozvali ho na světovou výstavu tetování v Paříži. Přestože se zařadil mezi špičku v oboru, podvědomě už věděl, že i tuhle profesi brzy pověsí na hřebíček. „Z mých samotných věcí, které vznikaly ze začátku jako alternativa k mainstreamovému tetování, se najednou stal styl a dostal jsem se do pozice, ve které jsem úplně být nechtěl. Ztratil jsem asi možnost hledání. Dostal jsem se do komfortní pozice, která mi nebyla příjemná, protože jsem ztratil motivaci o něco bojovat,“ vysvětluje, proč našlápnutou kariéru tatéra vzdal.
Co je nejdůležitější?
Od malování na kůži to byl vlastně jen krůček k tomu, přenést své nápady a myšlenky na plátno. Zavřel se tedy do ateliéru a tvořil. A taky na tomto poli se mu začalo dařit. Získal si už obrovskou základnu fanoušků a má za sebou dvě velké výstavy. A právě teď (až do 7. 7.) vystavuje v pražském Mánesu.
„Sám sobě se divím, že to dělám. Kdyby mi to někdo řekl před deseti lety, tak si pomyslím, že je blázen. Pro mě je největší pocit štěstí, že mám možnost volby. Že můžu přestat malovat, můžu malovat víc nebo můžu udělat cokoliv. Říkám si, že nejdůležitější věc je dozvědět se o sobě co nejvíc.“
